Tyto stránky sice nejsou moje, ale musela jsem se také vnutit. To mi jde moc dobře, umím se vlastně vnutit všude, Ale hezky popořádku:

Jmenuji se Baruška nebo Barča, vlastně správně Barbie, jsem německý ovčák a dokonce mám rodokmen. Ale moc často jsem ho nepotřebovala. Se svými opravdovými rodiči jsem se vídala hodně často, ale poslední rok jsem už sirotek. I mě je už 8,5 roku, ale jsem mladá na duchu, takže vlastně i na těle. První roky mého života byly spojené s výcvikem, zkouškama a závodama. Myslím, že jsem se naučila všechno, co má správný velký pes umět, ale tlapku na srdce. Na rozdíl od mých rodičů mě výcvik vůbec nebral, zjistila jsem, že jsem v podstatě rodinný pes. Naštěstí to včas zjistila i moje panička Jana a se cvičákem byl konec. Ale ničeho nelituju, užila jsem si dovádění „na place“ dost a hlavně – co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Dneska jsem dost dobře vycvičený pes, vlastně nevím, co je to nosit vodítko nebo košík. Košík nosit ani nemůžu, protože musím pořád nosit v tlamě balónek nebo jinou hračku. A taky ji musím všem vnucovat, aby mi ji házely nebo aspoň provokovat ostatní pesany, aby mě honili. Ale jenom ty velké. Já mám totiž jednu velkou nevýhodu, nemám moc ráda malé psy. Nebo možná naopak, mám je ráda moc moc moc moc. Nejradši bych je všechny sežrala. Až na jednu vyjímku, ale o té později. Ale protože jsem vychovaná, tak jsem ještě žádnému psíkovi nikdy neublížila, ale byly chvíle, kdy odolat, byla fuška. Další moje nevýhoda je, že jsem dost veliká a nerada se někomu nebo něčemu vyhýbám. S tím mívám také problémy a ještě větší problémy s tím má ten, kdo se mi připlete pod nohy. A to se malým pejskům stává dost často. Ale s těmi velkými se moc veliká legrace. Jenom nevím, proč mě někdy tolik očuchávají, no to prostě nesnáším a cením zuby a koušu. Naštěstí to panička to moc dobře ví, takže jsou dny, kdy ke mně žádného psího kamaráda nepouští, určitě bych se bránila.

Komu se vůbec nebráním jsou lidi. Na cvičáku jsem dost dobře nechápala, proč je musím kousat do rukou i jinam, když mám nohy a můžu utéct. Sice jsem se kousat naučila a docela dobře, ale jenom proto, abych jim udělala radost a měla klid. Jinak zastávám názor, buď ke všem hodná a oni ti to vrátí. A před těmi zlými uteč. Ale přesto všechno vím, že se nesmí ubližovat paničce a její rodině, to bych se překonala, pořád si ještě pamatuju, k čemu mám zuby v tlamě.

Možná je na čase vám sdělit, co mě baví nejvíce: je toho dost a někdy nevím, čemu bych dala přednost. Asi jídlu! Sním ÚPLNĚ všechno. To úplně není vůbec nadsázka, mohla bych dlouho vyprávět, co jsem už všechno ochutnala. Kromě jídla – veškerého – a to i v obalu, jsem totiž naprostý všežravec, jsem ochutnala: oblečení, boty, rohožky, koberec, papír, tužky, květináče (umělé i keramické), pneumatiky, vánoční ozdoby, vánoční stromeček, šmirglpapír, prakticky všechny hračky, které průběžně dostávám, vodítko, vnitřek auta, kytky, kočkolit, polistyren, dřevěnou boudu … a doufám, že ještě nejsem u konce, určitě na mě čeká ještě řada zajímavých a chutných věcí.

K jídlu neodmyslitelně patří používání nosu. Hrozně ráda čmuchám. V tom jsem dost vynikala v mládí na cvičáku a ráda v tom stále pokračuju. Nosem se dá hodně objevit.

Třeba ty krásné růžové granulky. I když tahle akce zrovna nedopadla podle mého plánu. Byly to granulky podobné mým, jen měly hezčí barvu. A jiný název - jed na krysy. Ale zase jich bylo hooooooodně moc, plná krabice. Jenže panička pak tak vyváděla, hned mě odvezla za doktorem a ten mě podle a zákeřně donutil tu dobrotu ... Prostě se jí zbavit. Dost mě to mrzelo, ale viděla jsem, že panička si oddychla.

Další moje záliba je nosit balonky. Nemůžu jít na procházku bez balonku. To mám hned pocit, že do ní musím něco strčit cestou, třeba nějakého menšího pejska. Ne, to byla legrace, ale přesto bez balonku v tlamě zahradu raději neopouštím.

Hrabání – o tom bych se raději moc nešířila. Zatímco ostatní moje záliby jsou tolerovány, hrabání je z nějakého důvodu na černé listině. A já vlastně jenom pomáhám. Musím zjistit, jestli panička něco nezapoměla v tom záhonku, kdo se včera hrabala ona. A víte, že skoro pokaždé po ní něco najdu? Ale jak už jsem řekla, nesetkalo se to s úspěchem. Stejně tak nikdo nechápe, že občas je nutnost si něco schovat. A kam si může asi tak pes schovat důležitou věc? Ale ani to nikdo nechápe. Já se ovšem nevzdávám, vybírám pořád nová a nová místa.

A co mám ještě ráda? Nechat se drbat, hladit, šimrat za ušima a na bříšku. Čím víc, tím líp. A může mě drbat kdokoli, v tomhle mám k lidem bezmeznou důvěru, jakmile potkám spřízněnou duši, která naznačí možnost podrbání, ihned se jí složím k nohám a nastavím bříško. Paráda!

Naprosto skvělá věc je voda. Nejen ta v řekách a rybnících. V té dokážu plavat a hrát si celé hodiny. Větší kouzlo má ta z hadice na zalévání. Svádím s ním boj, kdykoli slyším vrčení čerpadla. A na to mám už uši vycvičené. Nejdůležitější je pořádně kousat proud vody. Zatím se mi totiž ještě nepodařilo proud zachytit a zneškodnit. A celé roky pro to dělám maximum. Páníčci mají asi vetší přehled, kolik hadic jsem už rozkouslala a kolik rozstřikovadel zničila. Já to nepočítám, nemám tolik prstů. Důležité je včas chňapnout a cvaknout. Jenom pozor, páničci si musí dávat pozor na prsty, protože na to já nemám čas!

Ještě si musím postěžovat, že na rozdíl od jiných čtyřnožců v naší rodině musím bydlet venku. Občas se sice vnutím do kuchyně, kde ostatně najdu vždycky něco k snědku, nebo si jen tak lehnu a pozoruju dění.

A teď trošku blíž. Můj život bych rozdělila do několika období.

První už mám za sebou, lehce jsem ho naznačila na začátku vyprávění, bylo to období výcviku. Trvalo skoro 5 let, fuj, to to uteklo.

Druhé období – to je spojené s nic nedělání, procházkami, honěním koček a zajíců a tak podobně. To proto, že mám pořád moc elánu a byla jsem zvyklá na pestřejší život.

Třetí období – to je vlastně teď pořád. Můj život už se skoro ustálil v pevných kolejích a já se přizpůsobila takovému lenivému a pohodlnému životu. A najednou rána z čistého nebe. V domě mojí paničky se objevilo něco malého, černého, nijakého. Sice vím, že už tam schovávají šerednou bílou kočku. Občas jí uvidím nebo ucítím a jak jsem hodná, tak se mi najednou naježí všechny chlupy a zmocní se mě touha někoho ulovit. Ale ona se vždy včas schová, zbabělec jeden.

Ale tohle bylo něco nového. Takové pískle, pomalu se to batolilo, kňouralo to, dokonce to i panička nosila! Mě to dala jenom očuchat přes plot, tak jsem zjistila, že je to mrňavý psisko. Ale moc mě nezaujalo. Asi nemám ty správné mateřské pudy. Dobře si vzpomínám na svoji mámu, která nás štěňata (a měla jsem ještě 4 sourozence) také moc v lásce neměla. Asi jsem to po ní zdědila, nikdy jsem po vlastních dětech netoužila a najednou mám ve svém domě tohle malé pískle! Pár dnů jsem ho pozorovala přes plot. Zjistila jsem, že mu říkají Jurášku, a začínalo se mi zdát, že bych s ním možná mohla kamarádit. Paničce se to taky asi začínalo zdát, tak nás jednoho dne vzala oba na společnou procházku. Hrozně jsem si chtěla Juráška očichat a on mě také, jenže paničce jsem se zdála moc HRRRRRRRR. Tak mě přidržovala a tak jsme se konečně s Juráškem seznámili. Hned jsme si padli do oka. Jak byl maličký, tak byl odvážný, ba i drzý. Vůbec neměl respekt před mou velikostí, ani před mým stářím. Snažil se mě honit a brát moje hračky, hlupáček jeden! Na jeden můj skok jich musel udělat asi 30, ale byl dost vytrvalý. To se mi na něm hrozně líbilo. Konečně jsem měla parťáka na honěnou, kterého jsem měla pořád po ruce (vlastně po tlapce) a nemusela nikoho nahánět na procházkách. V té době jsem ještě doufala, že vyroste jako já a to by byla teprve psina. Jenže brzy jsem zjistila, že s tím růstem to nebude tak slavný. Za prvé, jeho miska byla dost často plná a on si jí přesto vůbec nevšímal. To mi teda nevadilo, protože po mé návštěvě nikdy plná nezůstala. Ale ty jeho tlapičky! Byly tak maličké a hubené, že mi začalo být jasné, že by velkého psa nemohly nikdy unést, takže asi drobek zůstane.

Přesto, že je Jurášek tak maličký, můžeme si spolu hrát. Občas se mi sice připlete pod nohy, ale jinak je s ním legrace. Když do něj zlehka ťuknu, hned udělá kotrmelec, většinou teda spíš 3-4 kotrmelce. Potom vstane, chvilku kroutí hlavičkou a pak se rozštěká a vrhne se na mě. Jenže mě přese nemůže nikdy dohonit. A ještě větší legrace je s ním venku. Napřed ho panička vodila na vodítku, jenže to se mu vůbec nelíbilo. Mě to taky teda přišlo divný, zdálo se mi, že má obrovský obojek na takový krčínek a taky takové zvláštní vodítko. Bylo dlouhé i krátké, podle toho, kam chtěl zrovna Jurášek jít. Jenže on většinou nikam jít nechtěl, jen se do něj zamotával a celý sebou škubal. Tak panička vymyslela, že bude chodit jako já, bez vodítka. To mu ohromě prospělo. Najednou se přestal hemžit pod jejíma nohama a o to víc se hemžil pod mýma. Teda, dá to fušku se mu vyhýbat. Hlavně, když běhám a čuchám, co je kde nového. A on čuchá se mnou a protože má, narozdíl ode mne, prázdnou tlamičku, tak občas něco olízne. A to se hned panička zlobí. To už já znám, tak vždycky včas popoběhnu, aby bylo hned jasné, že já jsem vzorná a nic mě nespojovalo s tím malým neposluchou. Taky mě občas napadá, jestli neposlouchám přehnaně zbytečně. Zjistila jsem, že na rozdíl ode mne, přijde Jurášek i na třetí zavolání, utíká za úplně cizíma lidma a dokonce někdy i psama. Tak TO kdybych udělala já, to by bylo křiku. Zkusila jsem utíkat za ním a všem dát najevo, že je to můj pejsek a moje hračka. Ale paničce se to vůbec nelíbilo, dokonce mi přišla dost naštvaná, když nás lovila se skrumáže dalších hafanů. A já málem upustila balonek, když jsem chtěla jednomu dotěrovi vysvětlit, že Jurášek je jenom můj! Takže když teď chodíme ven, tak panička vypadá jako otočná rozhledna, protože se pořád rozhlíží na všechny strany a odhaduje, kam ten malý nezbeda prchne a kam asi prchnu já, kde jsou další hafani nebo malé děti. Je to veliká švanda, ale začínám mít pocit, že to takhle dlouho nevydrží.

Měla jsem pravdu, už několikrát se stalo, že šel Jurášek ven beze mne. Je to k nesnesení. Štěkám za nimi co můžu, ale nepomáhá to. Chodím taky ven, to je pravda, ale co když beze mne najdou něco, u čeho bych měla být hlavně já! Něco s tím musím provést.

Tak tohle jsem provést rozhodně nechtěla. Při jedné, naprosto normální hře na zahradě, se mi to motovidlo nějak připletlo pod nohy. A to hned bylo křiku. Začal tak plakat, že jsem jen z povzdálí sledovala, jak ho panička odnáší domů. Ale přece za nic nemůžu, vždyť to byla hra, jako každá jiná.

Už několik dnů vídám Juráška zase jen přes plot. Chodí tak divně, pomalu, asi to bude tou bílou nohou. Teď má totiž svoje jenom tři a ta čtvrtá je větší a bílá. A já ho vůbec nemůžu olíznout, ani do něj šťuchnout čumákem. Stejně chodí ven hrozně málo, vždycky jenom na chviličku a zase je zpátky doma. Ach jo, začíná se mi stýskat.

V uplynulých 14 dnech se semlelo hrozně věcí, tak pěkně po pořádku:

Panička mi začala sahat na bříško častěji, než jsem byla zvyklá, ale ne, že by se přetrhla v drbání. Prostě se mi zdálo, že jen tak. Potom mě vzala k panu doktorovi a ten mi taky sahal na bříško a taky mě nic moc nepodrbal. Byla jsem dost zmatená. Všichni na mě sahají a nikdo nedrbe. Ale to byl slabý začátek toho co následovalo. Krušná chvíle nastala, když jsem jednoho dne nedostala večeři. Ani jedinou granulku ani jediný piškotek. Prostě vůbec nic. V životě si nepamatuju, že by se mi to kdy stalo. Celou noc jsem štěkala a prosila, nadávala, upozorňovala a nic. Fakt jsem se už těšila na ráno na snídani. Jenže mělo být ještě hůř. Ráno jsem přišla dokonce i o misku z vodou a ke všemu jsem dostala košík. Pravda, zkusila jsem v noci ochutnat boudu, jestli troška dříví nezažene ten příšerný hlad a špatně jsem zamaskovala díru, která vznikla. Jenže dlouho jsem košík neměla. Panička zůstala doma a dokonce mě vzala do domečku. To bylo snad ještě horší. Těch vůní a krásných pachů. Ne, kdo nezažil, nepochopí. Jenže panička naštěstí pochopila a po chvíli jsme šly obě aspoň na procházku. Totiž – na projížďku. Hrozně ráda jezdím autem, ale kdybych si tehdy mohla vybrat, tak raději tu snídani. A dvojitou.

Z téhle projížďky totiž sešlo, jeli jsme jen kousek a konec. Zase doktor. Znám ho dlouho, ale takhle často jsem ho nikdy nevídala. Něco mi píchnul, a pak mě drbal za ušima až jsem usnula. A když jsem se probudila, drbala mě za ušima panička. Chtěla jsem jít domů, protože mi bylo tak divně, ale nohy mě neposlouchaly a tak mě panička nesla. Opravdu mě unesla, tak jsem jí za to olízla, ale jazyk mě taky neposlouchal. Potom jsme dorazily domů a rovnou do bytečku. Zase mě panička donesla, ale hned jsem zkusila chodit a šmejdit, jestli tam nenajdu něco dobrýho. Musím se dostat do kuchyně, protože tam má Jurášek mističku a v ní je vždycky nějaká dobrota. Jenže dveře byly zavřené a já slabá, abych mohla skákat a štěkat. Tak jsem jen tak ležela a přemýšlela, že mě hrozně bolí bříško, asi z toho hladu. Dokonce jsem přes něj měla takový směšný obleček. Asi nějaká novinka. Jurášek má také oblečky, tak si aspoň budeme víc podobní.

Další dny jsme trávili často společně. Jurinek se kolem mě motal s tou svojí bílou nohou, já mu vždycky vyjedla jeho mističku a pak jsme na sebe smutně koukali, jak jsme to dopadli. Pořád jsem nemohla moc skákat, ale už mi bylo dobře. Hlavně, že jsem mohla žrát! A pak jsem přišla nato, že už můžu běhat! To když jsme na procházce potkali takovou škaredou kočku a já si musela vyzkoušet fyzičku a cvičně jí kousnout do ocasu. Panička nebyla nadšená, ale zase se až tak moc nezlobila. Akorát asi usoudila, že už můžu zpátky na zahradu, tak jsme se zase s Juráškem rozloučili. Zůstal se svojí nemocnou nohou v domečku. Já už byla docela zdravá, aspoň pan doktor to říkal, když jsme k němu později šli. Žádný auto, hezky po svých. Chvilku sice něco na mém bříšku kutil, ale nebolelo to a pak mi dal nějaký prťavý piškotky. A panička byla moc veselá, říkala, že už mě nebudou žádní psi nikdy očuchávat a taky už nebudu mít žádný boule na bříšku. Tak super! Hlavně aby mi dávali taky hodně jíst, mám pocit, že jsem maličko zhubla.

No co mám dál povídat. Konečně jsem se i já dočkala doby, kdy měl Jurášek najednou všechny nohy skoro stejné, chodil sice pořád pomalu, ale začal chodit častěji ven. Zase na mě začal dorážet, občas mi vzal hračku nebo klacek a taky začal i běhat. Vypadá to, že je vše OK. Panička je ale hodně opatrná, kdykoli se rozběhnu nebo poposkočím k Juráškovi, tak hned křičí a zakazuje mi to. Já se snažím, ale je to silnější než já. Ten mrňous je hrozný provokatér, taky dost drzý, neustále na mě štěká a taky mi krade moje hračky a nosí si je do domečku, protože ví, že tam normálně nesmím. Jenže já se tam vnutím a než svoje hračky najdu, tak vždycky napřed náhodou najdu jeho mističku. Napřed plnou, potom prázdnou. Hahaha. Vlastně - Haf haf haf!

Už to bude rok
Už to bude pomalu rok, co nám doma přibyl Jurášek. Když se úplně vyléčil a měl zase docela zdravé a úplně stejné tlapičky, bylo skoro jaro. Jaro mám moc ráda. To je totiž panička hodně venku a pořád něco hrabe v zahrádce a já jí pomáhám. Zkouším hrabat vedle ní, ale nejčastěji si vedle ní jen tak lehnu a nenápadně se posouvám blíž a blíž, aby se přestala vrtat v hlíně a začala mě drbat. Moje lest ale bývá prokouknutá. Je to hlavně chyba malého prostoru v záhonku, protože když si tam lehnu, tak to dá rozum, to už se tam žádná kytka nevejde. A pokud tam byla už dřív, tak je na placku, to je jasný. Panička z toho nemívá moc radost, pořád mě vyhání, ale já se jen tak nedám. To pak začnu zase pro změnu nosit různé hračky, aby mi je panička házela. Když pro ně běhám, tak mě Jurášek honí a štěká na mě a je to legrace. Jen musím být hodně opatrná, abych na něj znovu nešlápla. Tedy, popravdě, já moc opatrná nejsem, ale panička toho mrňouska hlídá jako ostříž.


Jurášek se snaží po mě všechno opakovat. Už se naučil hrabat a nosit různé věci. Občas zkontroluju, jestli nenašel něco lepšího než já, to pak mu to musím sebrat, zastávám názor, že platí právo silnějšího. A hladovějšího. Jurášek mi sice dobrůtku přenechá, ale vzápětí se rozštěká, jako kdyby se chtěl se mnou utkat. Jenže vím, že to dělá jenom jako, trumberka malý.
Dokonce na mě vymyslel lest, že si chodí své nálezy žužlat k paničce. A ta mi pak zakazuje mu věci brát. Často musím číhat, až se otočí a rychle vše ukrást a zmizet. Naštěstí je zahrada dost veliká a zajímavých věcí je na ní dost pro oba.


Jurášek se asi zbláznil. Už mu nestačí, že se schovává se svými nálezy, on na mě dokonce začal vrčet a chňapat po mě. Tak to nechápu. Asi si neuvědomuje, že jsem o hodně větší a silnější a že kdybych se opravdu rozlobila, tak …    Anebo to ví a tím pádem mu je jasné, že já se ani zlobit neumím. Prostě to je nevychované a rozmazlené škvrně a někdy mě zamrzí, že mu to panička dovolí. Dokonce už na mě zkusil zavrčet, když ho panička chovala, to je neuvěřitelné. A ona se tomu ještě smála. Nevím, co budu dělat, ještě že mám paničku pro sebe při našich procházkách.
Konečně panička učinila přítrž Juráškovu drzému chování. Konečně ho klepla přes papulku, když na mě zavrčel a cvaknul. Jurášek hned běžel ke své paničce a já tak měla to svojí zase celou pro sebe. Už bylo na čase.

Ale jinak jsme kámoši samozřejmě dál. Naučila jsem ho další skvělou věc – chytání proudu vody ze zahradní hadice. To je totiž moje vášeň a Jurášek to pochopil raz dva.



A v čem se doplňujeme úplně nejvíc je hlídání domečku. Jurášek ho hlídá zevnitř a já zvenku. Navzájem se slyšíme a kdykoli štěknu, hned se mi zevnitř ozve. A naopak. To pak si vydržíme povídat pěknou dobu, ale nakonec nás panička okřikne, že se nic neděje. Ale když zazvoní zvonek, jó, to je teprv tóčo. Když byl Jurášek malý, tak se nechával rád od návštěd hladit a drbat. Ale už jsem ho naučila, že daleko lepší je na návštěvy pouštět hrůzu a když se podaří ještě něco víc, psí radost je úplná. Ale to se podaří málokdy.
Co mi vadí, je, že Jurášek často cestuje s paničkou pryč. To potom štěkám a zlobím se, ale panička mě sebou stejně nevezme. Tak aspoň vždycky koušu boudu, to z toho vzteku.

Mám narozeniny.
Tak se přehouplo léto, podzim i zima. Letošní zima byla pro mě obzvlášť významná, mám kulaté narozeniny, je mi už 10 let. Oslava navazovala na krásné vánoční svátky. To vždycky poznám, protože celý domeček krásně voní, já dostávám často nějakou dobrůtku, která ovšem bývá dost malá na můj obržaludek, ale aspoň něco.
Takže jsem samozřejmě dostala veliký narozeninový dort. Abych ho dostala musela jsem se dost naštěkat a naprosit, protože panička chtěla všechno nafotit. Jenže to vždy znamená stát a nehýbat se a to prostě nešlo. Tak jsem pořád skákala a skákala a panička chtěla abych seděla, jenže jak mám sedět, když všechno tak báječně voní. Do toho taky štěkal Jurášek a mě napadlo, že třeba mu panička chce dát taky kousek dortu. Tak jsem se snažila ještě víc, no, pěkná mela to bylo, ale nakonec jsem vyhrála. Dort byl celý můj a taky několik nových pískacích hraček. Napřed zmizel dort, potom jsem pracně rozkousala pískací hračky, takže už nepískaly. Když jsem si je na závěr oslavy chtěla schovat do pečlivě vytipované díry pod keřík, panička oslavu ukončila. A tak moje narozky skončily. Narozeninové připomínky typu – snad už konečně dostaneš rozum – si nijak k srdci neberu. Rozumu mám na rozdávání. Spíš doufám, že když už mi je tolik let, tak panička pochopí, že mám nárok na nějaký ten stařecký rozmar. Třeba na hrabání v záhoncích.

Tady vyprávění německé ovčandy Barunky končí. Začátkem dubna ji selhaly ledviny. Po nekonečných hodinách, při kterých trpělivě snášela kapačky, se její stav pomalu začal zlepšovat a po týdnu se zdálo, že se vše v dobré obrací. Bohužel, v době, kdy její testy byly téměř v normálu, ji postihla mozko-míšní obrna, která měla za následek rozsáhlé ochrnutí. Moc děkujeme našemu veterináři za obětavou, několika hodinovou péči a pomoc. Bohužel, nebylo možno Barušku vyléčit. Zapsala se však trvale do našich srdcí jako ten nejhodnější pes, kterého jsme kdy měli. Děkujeme, že jsi s námi byla těch 10 let. 

Jen se mi to pořád zdá hrozně krátko.




 

 

 

 

 

 

Březnová procházka

Březnová procházka

Březnová procházka

Březnová procházka

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (2828 | 28%)
Ne (2469 | 24%)

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one