Tak konečně jsem taky přišel na řadu. Jsem krásný bílý angorský (nebo perský … ale to je jedno) kocour Flíček. Když jsem byl ještě krásné a roztomilé koťátko, tak jsem měl totiž dva černé flíčky na hlavě. Jak jsem rostl, tak jsem je někde ztratil, takže jsem zůstal jenom bílý, krásný a roztomilý. A to jméno mi už zůstalo. Jako všechna zvířata u nás doma, mám samozřejmě i další jména. Jenže na rozdíl od těch ostatních bambulů s nimi nejsem vůbec spokojen. Titulování – Flíčane, Čičine nebo Ty potvoro chlupatá - zvysoka přehlížím. Já vůbec dost věcí a lidí přehlížím. Myslím, že to má něco společného s modrou krví, která mi jistě koluje v žilách.

Už si ani nepamatuju, kde jsem se narodil. Vím jen, že od malička našlapuju na koberce, polštáře a sedačky. Taký vím, že tam za oknem existuje jiný svět, který znám jen z pozorování. Zatím ještě nevím, jestli by se mi v něm líbilo. Měl jsem už pár příležitostí to zkusit, ale teplo domova vždy zvítězilo. Už jako malé koťátko jsem si oblíbil svého páníčka Jarouška. Občas sice zkouším, kdo z nás dvou je vlastně páníček, protože Jaroušek je už sice o hodně a hodně větší než já, ale nemá vůbec žádné drápy a zuby, aby mi dokázal, že je silnější. Bydlím s ním už skoro 5 let. Za tu dobu přesně vím, co si můžu a nemůžu dovolit. A stejně někdy nastane takové zvláštní období, kdy si nemůžu pomoct a běhám a škrábu a koušu. Jako bych ani nebyl domácí kocourek, ale nějaká obzvlášť dravá šelma. Ale tyhle stavy mám jen vyjímečně, stejně jako má Jaroušek ode mne jen pár škrábanců, které průběžně doplňuju. Aby ovšem nevznikla mýlka, doplňuji je přibližně jednou za dva měsíce. Někdy taky proto, abych všem připomenul, že jsem opravdový dravec.

Ale vrátím se k období, kdy jsem byl to malé roztomilé koťátko. Krásné chvíle! Měl jsem doma samé dvounohé kamarády a užil jsem si hodně legrace. Důležité bylo zjištění, že za těmi největšími dveřmi se ukrývá veliká hnědá potvora, která má větší zuby než já, a tudíž se zdá krajně nebezpečná. A ten její pohled a to mlsné olizování! A taky umí vydávat příšerné zvuky, prý štěkot. Nikdy jsem sice nezkusil se s ní utkat a přiznám se, že mám pocit, že to ani nikdy nezkusím.

Jako malý jsem hodně a rád papal. A ne vždy to, co jsem našel ve své mističce. Vzpomínám si na to hrozné období, kdy jsem začal zvracet. Prý proto, že se olizuju. Jenže mi narostla tak dlouhá srst a její údržba byla dost složitá. Naštěstí mě moji dvounozí kamarádi vzali někam, kde to nepěkně vonělo a nějaký nepěkně vonící člověk mi dal takovou dobrůtku, mňam. Od té doby ji pravidelně dostávám a je mi dobře. I když ne vždy. Musím vzpomenout i horší období, to jsem byl také ještě kotě a znovu jsem začal zvracet. Ale jenom někdy. A taky mě někdy hodně bolelo bříško. A pak jsem byl slabý a možná jsem i začal hubnout. Jeli jsme znovu k tomu páchnoucímu člověku a ten mě, jak říkal, zrentgenoval. A že prý mám v břiše nějakou hvězdičku! Dál si jen matně pamatuju, že jsem usnul, takže si vlasně nic nepamatuju. Ale když jsem se probudil, tak to mi bylo snad nejhůř! Všechno mě bolelo, okolo bylo taky všechno divné, i když jsem byl doma. Nějak to bylo všechno rozmazané nebo se to houpalo … Prý jsem se probouzel z narkózy. Jenže my kočky nemáme narkózu rády a další dny byly k nesnesení. Do toho jsme chodili pořád za tím člověkem, který do mě vždycky něco píchnul. Ale konec dobrý, všechno dobré. Za pár dnů se mi najednou udělalo dobře, začal jsem znovu baštit. Jen jsem měl pocit, že v mém dosahu ubylo mnoho z mých původních hraček, hlavně těch menších, co se tak pěkně vešly do tlamičky. Ale zase se mi všichni ještě víc věnovali, tak to bylo v pořádku.

Jak jsem rostl, pomalu jsem zjišťoval, že ne vždycky mi je milá pozornost okolí. Rád hodně spím nebo se jen tak povaluju a rozhodně nestojím o to, aby mě někdo rušil. A zásadně jdu přivítat jen toho, kdo mi zrovna dobře voní a na koho mám náladu. Moje okolí to docela rychle pochopilo a skoro nikdy mě nenutí, abych se s nimi mazlil nebo se nechal chovat. O to větší radost by měli mít, když konečně svolím a skočím někomu na klín a dovolím, aby mě hladil. Ale představte si, že jsou chvíle, kdy mi to zakazují pod hloupou výmluvou, že budou samý bílý chlup. Já jsem samý bílý chlup a nikdy mi to nevadilo, naopak. Určitě jsem nejkrásnější.

Dále musím připomenout, jak se před několika lety nastěhovalo do mé blízkosti zvíře, nějaká želva Julča. Žije trvale v akváriu s vodou – to teda vůbec nechápu. Napřed byla maličká, úplně celá se vešla do mé misky. V té době s ní byla největší legrace. Dala se drápkem vytáhnout z akvária a potom jsem se ní honil po koberci. Párkrát jsme si to vyzkoušeli. Nesetkalo se to však s pochopením ani ze strany Julči a ani ze strany Jardíka. Detaily bych vynechal. Nakonec skončila Juliška v akváriu pod drátěným poklopem a tím, byla ukončena možnost se se mnou blíž seznamovat a v mých tlapkách poznávat celý pokoj. Dneska je už Julča veliká, do misky už by se tedy určitě nevešla. Ale občas na sebe koukáme přes sklo a vzpomínáme, jaké to bylo …

A pak jsem ještě jednou opravdu onemocněl. Začalo to úplně nevině. Možná jsem ležel dlouho na studeném okně a pozoroval cvrkot, možná jsem nastydl, když jsem ležel u Jardíka na studené desce psacího stolu a pozoroval jak píše úkoly. Najednou mě začalo moc bolet bříško a vůbec jsem nemohl chodit čůrat. Možná jsem opomenul říct, že v té době jsem byl už zbaven svého mužství (jak se říká – vykastrován). Je to dost intimní záležitost, ale já jsem se s tím úžasně a bez následků vyrovnal. Takže, jak mě tak všechno bolelo, tak mě napadlo, že se možná pokazil můj záchod a proto mě to tak bolí, když na něj čůrám. Tak jsem vymyslel chodit čůrat jinam. Bylo mi jedno kam, hlavně, aby ta bolest přestala. Vyzkoušel jsem během několika dnů všechny možná i nemožná místa, jen tak namátkou: Jardíkova postel, Jardíkova školní taška, Jardíkova skříňka, Jardíkovo oblečení, Jardíkova židle … Jsem totiž na Jardíka dost zatížený. Ale nepomohlo to. Takže znovu k páchnoucímu člověku. Dělal se mnou hrozné věci, ani na to pomyslet nemohu, ale víte, že mi to pomohlo? Měl jsem písek v močovém měchýři a taky zánět, takže jsem absolvoval různé výplachy a injekce a taky jsem začal dostávat úplně neznámé granulky k jídlu. Napřed mi moc nechutnaly, ale zvykl jsem si a teď už bez nich nemůžu být. Taky si vzpomínám, že všichni říkali, že mám namále. To jsem moc nechápal, kočka má přece devět životů, ne?

A pak najednou se se mnou udála změna. Já osobně si myslím, že k horšímu, posuďte sami. Mám srst, že opravdu nejdu přehlédnout. K tomu jsem taky dost velký a slušně urostlý. Takže si mohu dovolit občas nějaký ten chloupek nechat někde na památku. A památky já nechávám rád, ať si na mě všichni dlouho pamatují. Tak jsem byl jednou odvezen k takové milé slečně, ale bylo to podraz jako hrom. Z milé slečny se vyklubala majitelka snad 10 druhů nůžek a strojků a hřebenů. Když jsem od ní odjížděl, vypadal jsem jak opelichané kuře. Chlupy nikde a můj ocas, moje chlouba, vypadal jak nějaký provázek. A nejhorší bylo, že ostatním se to snad líbilo. A taky se mi smáli. A to je vůbec nejhorší! Nesnáším to! Tak jsem zalezl hodně hluboko pod postel a vylézal jen, když v dosahu nikdo nebyl. Později jsem zjistil, že chlupy dorůstají a výše popsaná procedura mě čeká pravidelně několikrát do roka. Takže jsem si docela zvykl a už nemám tolik námitek, jen se mi pak nesmí nikdo smát. Musím se pochválit, že přes to všechno na sebe dbám, kromě olizování se nechávám česat a kartáčovat. A až na některé choulostivé partie si to dost užívám.

Nový příspěvek

Nový příspěvek

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (2828 | 28%)
Ne (2469 | 24%)

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one