Co zabírá a co ne

 

Co zabírá a co ne:

V této rubrice bych chtěl poradit všem kamarádům, jak využít všech fíglů k dosáhnutí svého cíle.

Nemuset jíst: tak s tím mám ve svém ranném věku bohaté zkušenosti. Nejdůležitější je být zásadový a nenaletět. Používat čumáček a hlavně vědět, že hlady umřít mě nenechají. Už přípravu pokrmu je nutno sledovat a hodně nasávat pachy. Už tady se dá zjistit, jestli vůbec stojí za námahu se dál obtěžovat. Pokud ano, je třeba zdálky opatrně obejít a ze všech stran očuchat misku. Už jsem zažil i podraz typu – nahoře dobrota, vespod hrůza. Takže čumáček tento podraz odhalí a pak úprkem pryč. Pokud jídlo vydává po všech stránkách příjemnou vůni, přiblížit se a opatrně zjistit teplotu. Protože správná je jedině ta, která rozhodně nestudí, spíš mírně hřeje. Když je nějaká odchylka – pryč. Ddalší stupeň je zjištění velikousti soust. Musí být akorát do tlamičky, ani velká ani malá. Další důležitá věc je barva misky. Protože nejlepší je bílá, v horším případě nějaký odstín světlé. Když je vše OK, opatrně začít baštit, ale pozor. Důležité je nezapomenout, co bylo k jídlu naposled, protože i když je všecho zdánlivě přijatelné, jedná-li se o stejné jídlo 2x po sobě, tak rychle pryč. A teď už začínám papkat. Tak prosím – nerušit. Protože když někdo přijde, tak ho musím přivítat a hned ztratím další chuť k jídlu.

A situace kdy jsem třeba několikrát po sobě přišel o plnou misku nebo nic nedostal? I to jsem zažil, bylo to kruté, málem jsem hlady nevydržel a užuž začal baštit, ale měl jsem štěstí. Oni se o mne bojí víc, jsem přece ve vývinu, a tak porušili své zásady dřív.

Podotýkám, že tento můj jídelní plán je založen na několika měsíčním pravidelném cvičení mých všech páníčků. Na všechny mé požadavky přistoupili po dlouhém přesvědčování, přemlouvání, nucení, hrozbách i otevřeném boji. Ale výsledek stojí za to.

A co jím?

V tom mám zcela jasno. Občas musím paničce nebo Janě udělat radost a sním nějakou nevábnou směs masa, výhradně čerstvého nebo čerstvě uvařeného nebo dokonce granule. Ale snídat sušenky BEBE – to je radost. Potom existují různé paštičky, výhradně lidské (nikdy psí), grilovaná kuřátka nebo koblihy, omelety a jiné dobrůtky. A jak dosáhnout toho, aby mi je dali? Jednoduchý recept. Být hodný, nasadit oddaný výraz, s troškou ukřivděnosti. Občas opatrně panáčkovat-poprosit. Ale základ je vybrat si toho správného, dávajícího patrnera. V mém případě to bývá hlavně Jardík, který neodolá anebo Mirek. Panička a Jana sice tvrdí, že se jim to příčí, ale myslím, že mám určité kouzlo osobnosti a prostě mi nelze odolat. Se slovy – tak tohle bylo opravdu poslední – dostanu žďabíček. Ale to jen tak říkají. Při prvním žďabíčku vím, že mám prakticky vyhráno. Někdy jsou trošku přísnější, to si potom musím sednout ko koutku na svůj kobereček. Umím si sednout tak, že zaberu jen pár centimetříků a vypadám ještě drobněji a smutněji. A hlavně musím používat oči.

Prostě jsem v tom profík.

Nemuset být sám: když doma nikdo není, a to já hned poznám, tak spinkám a odpočívám. Ale když tam nejsem sám a přesto jsem zavřený v kuchyni? Důležité – zjistit, kdo je doma, protože na každého zabírá něco jiného. Štěkání, kňourání, vytí, pískání – tak to je na paničku. Vezmě mě potom k sobě do ložnice nebo na zahradu. Na Janu to moc nezabírá, naopak někdy přijde a ještě mi jednu plácne abych byl potichu. Takže na tu musím uplatnit variantu – tichý posez na koberečku, oddané, smutné oči, zvednutá pacička. A je to v kapse. Na Jardíka – být veselý a hravý. Aby zapoměl na počítač a chtěl si se mnou hrát, ať už venku nebo doma. Ale pravda je, že mě samotného nechávají jen zřídka kdy, protože dobře vědí, že jim je beze mě víc smutno, než mně bez nich.

Poslouchání – tak tady zatím z mých fíglů nezabírá nic! Hrozně rád chodím ven a běhám a čuchám a kamarádím se a to všechno nejde na vodítku. Takže Jana od malička trvala na tom, abych poslouchal. Moc se mi to nelíbilo, ale procházky na vodítku byly ještě horší, takže jsem musel udělat veliký ústupek. Musím přijít na zavolání, musím se zastavit a nechodit bez povelu přes silnici, musím jít občas u nohy, nesmím nic sbírat a baštit, nesmím utíkat za malýma dětma na hřiště, nesmím utíkat za velkýma psama – zdá se vám to hodně? Věřte, že horší je chodit na vodítku a tak vlastně nesmět nic. A taky už vím, že když poslechnu, tak sklidím ohromnou pochvalu a velké pohlazení. Takže to už za to stojí!

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (2828 | 28%)
Ne (2469 | 24%)

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one