Cestovní podzim

Cestovní podzim
Pomalu skončilo léto. Už to je víc než rok, co jsem se dostal ke svým páníčkům a postupně si je začal omotávat okolo prstu, vlastně okolo tlapky. Někdy mám pocit, že už mě od nich nemůže nic překvapit. Ale za tímto poznáním většinou následuje nějaká rána z čistého nebe a hned je všechno jinak.


Tak třeba – byli jste někdy na psí výstavě? Pokud ano, jistě víte, co mám namysli. To mě jednou Jana vykoupala a navoněla a načesala a vyrazili jsme na prochajdu. Jak jsem se původně domníval. Jenže procházka najednou skončila uprostřed těch nejsilnějších a nejrůznějších pachů. A hlavně, uprostřed tolika lidí a hlavně dalších psů, že jsem ani nestačil valit očička. Jana mě vzala pro jistotu na ruku a já udiveně koukal na všechno okolo. Doslova na každém kroku nějaký pes nebo spíš víc a ještě víc psů. V tu chvíli jsem si ani nepřál být na zemi, úplně se mi z toho množství různých hafanů zatočila hlavička. Nejsem žádný zbabělec, ale při pohledu na některé mé vzdálené příbuzné jsem měl maličkou dušičku. Jenže, skoro žádný z těch pesanů si nehrál ani neštěkal a ani se s páníčkem nehonil. Všichni někam spěchali nebo zase jen tak postávali, ale žádná zajímavá akcička se nekonala. A pak jsme našli skoro stejné pejsky jako jsem já. Když říkám skoro, tak tím myslím, že se mi trochu podobali a trochu ne. Rozhodně byli stejné velcí a taky měli stejnou barvu a taky takové rošťácké oči měli. Ale ta srst! Vůbec se nepodobala mojemu kožíšku – sameťáčkovi. Jana mi ho totiž jarního stříhání stále udržuje na takové přijatelné délce, která se skoro nemusí česat, jen hlavička, bříško a nožičky. Jenže tihle kámoši měli srst tak dlouhou, že kolem nich vlála jako dlouhé a lesklé závěsy. A taky měli lesklé a barevné mašle a voněli daleko víc než já. Ale ani jeden z nich si se mnou nešel hrát, dokonce se se mnou nešel ani přivítat nebo přátelsky očmuchat a zavrtět ocáskem. To mě dost rozlítostnilo. Jana se na ně dívala tak zaujatě, až mě skoro zabolelo u srdíčka. Tak jsem se začal různě vrtět a hemžit, jako že se mi to nelíbí a tak jsme za chvíli vyrazili na cestu zpět. Cestou jsme ale narazili na podobné pánečky jako Jana, kteří také měli takového sameťáčka jako jsem já a tak jsem si nakonec mohl hrát a přátelit se jak se mi líbilo. A to se mi moc líbilo.


Flíček – můj kočíčí kamarád. Tak tomu říkám pokrok. S Flíčkem jsem na nejlepší cestě se začít kamarádit. Jistě, bude to ještě nějaký čas trvat, ale budu se snažit, abychom už nebyli nepřátelé. To je totiž tak. Zjistil jsem, že existují ještě jiné kočky a proti nim, je Flíčánek učiněné mírumilovné koťátko a můj kamarád.


Kocour Jonáš. To jsme jednou vyrazili se všemi pánečky na návštěvu. Ale pro mě se ta návštěva vůbec netýkala lidi, protože jsem hned mezi dveřmi narazil na kočku. A tím byl pro mě účel návštěvy daný. Prozkoumat to divné stvoření co nejblíže. Takhle kočka vypadala úplně jinak než Flíček. Za prvé byla skoro plešatá a hlavně nebyla bílá, ale taková zrzavá. Napřed vypadala, že by se mnou byla kamarád, tak jsem na ni zlehka vyrazil. Jako na Flíčka, abych hned od začátku udával tón. Ale tohle zvíře se najednou zachovalo docela jinak. Sedlo si jako socha a mrskalo ocasem. Tak jsem se přiblížil a najednou to na mě prsklo. Ale jak prsklo. Byl to ten nejošklivější zvuk, jaké jsem dosud slyšel a dokonce zubiska to na mě ukázalo. Pokud si pamatuju, můj Flíček takovéhle zvuky vůbec nevydává. A nejhorší bylo, že v tom prsknutí bylo cosi výstražného a zlého. Na momentík ně to přimrazilo k podlaze, ale vzápětí jsem se vzpamatoval a začal štěkat. Co štěkat, vřískal jsem co jsem mohl, abych ukázal, že se nebojím a že když kočka prsk, tak já haf. Asi jsem byl tak přesvědčivý, že ta cizí kočka se najednou sebrala a šup, skočila někam nahoru na nábytek a do konce naší návštěvy už se na podlaze ani neukázala. Přesto, že jí ti neznámí lidé lákali, ať se jde se mnou seznámit a že prý má pejsky ráda. Skoro jsem se urazil – prý jsem první pes, se kterým si nehraje. Ale možná je to právě naopak. Určitě jsem první pes, který jí konečně ukázal, kdo je tady pánem. A nakonec – pročuchat a prošmejdit cizí byteček, spapat cizí granulky a pohrát si s cizíma hračkami, to vůbec není špatné.


Kocour Med. Další plešatý zrzek. To bylo zase na jiné návštěvě. Tentokrát začalo seznamování na větší dálku, skoro přes celý pokoj. Meďák seděl a olizoval si tlapky skoro si mě nevšímal. Jenže tuhle taktiku znám od Flíčka. Pořád nic a najednou ti přiletí rána packou. Tak na tohle já neskočím. Tak jsem taky stál a pozoroval a odhadoval možnosti. Když už se zdálo, že k bližšímu střetu nedojde, kocour vstal a jakoby se rozmýšlel, co bude dělat. Mě stále přehlížel. Využil jsem tedy příležitosti a začal se pomalu přibližovat. Když už jsem byl skoro na délku kočičí packy, zastavil jsem se. Meďák natáhl čumák, trošku ke mně čuchnul a představte si! Nakrčil nos, jakože mu snad nevoním, zvednul se a chtěl odkráčet. Tak to jo! Známé pravidlo zní – kdo se první otočí k druhému zády, tak ten druhý ho pak může řádně prohnat. A toho právě teď využívám vyrazím za nic netušícím Meďáčkem hrdinně vpřed. Asi to bylo opravdu nečekané, protože Med se tak vyděsil, že byl na několik skoků pryč z pokoje a když jsem dorazil do chodby já, neviděl jsem už ani špičku ocasu. Sice jsem šel prozkoumat celý byt ve snaze kocoura nalézt a hru si, pro velký úspěch, zopakovat, ale Meďáčka jsem až do konce naší návštěvy nenašel. A to jsem mu ani nestihl ukázat, jak umím štěkat.


Kocour Mikeš. Tak to je úplně jiná kategorie. Mikeš je obrovský modrošedý, jak já říkám - plešatý kocour. Britský modrý. Má už své roky a je jaksepatří nedůtklivý. Při setkání s ním došlo i na drápy, které mi několikrát rozčísly pěšinku na hlavičce. U něj se dá opravdu říct, že nemá pejsky rád. Tím víc je protivný, když jsou v jeho bytečku. O nějakém honění tady nemůže být ani řeč. Při mé návštěvě se pohyboval výhradně ve výškách, ale v takových, aby on na mě dosáhl ale já už na něj ne. Třeba židle. Hověl si na ní a zespodu nebyl téměř vidět. Jen občas vymrštil packu a seknul po mě. Na rozdíl od Flíčka, který to také dělá, měl ale Mikeš vytažené drápy. Nebo se sedl na sedačku k mé paničce a nechtěl mě k ní pustit. A zase ty nebezpečné drápy na mě! A tak to šlo vlastně celou naši návštěvu. Prostě jsem si nepadli do oka. Mohl jsem štěkat a zlobit se, zkoušet si hrát i ho jen tak pozorovat, Mikešův názor na pejsky se nezměnil. Nemá je rád a snaží se jim ublížit. Také ho tedy nemám rád, ale na ublížování jsem moc mírumilovný. Já jsem spíš pro honění a jak se to po kočičovsku říká? Pro kočkování.


A proto dnes říkám – Flíček je můj kočičí kamarád. Taky mě umí pořádně prohnat a jednu mi plácnout. Což si nenechám líbit a honím ho také, je to s námi trošku jako na houpačce. Ale nikdy na mě ani trošičku neprskl a že má drápy, to vůbec nevím. A když si čas od času očucháváme čumáčky, tak víme, že si navzájem moc dobře voníme.

22.01.2008 16:01:16
nackinsn55

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (2828 | 28%)
Ne (2469 | 24%)

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one