Další příběhy

Další příběhy
Už nějakou dobu chodím v novém kožichu a musím říct, že ne všechna moje přání byla vyplněna. Třeba to hrozné česání. Chlupy nikde a přesto mě Jana nebo panička pořád češou. Pravda, zůstaly mi nějaké na hlavičce, bříšku a na nožičkách. Ale trápit mě kvůli takové trošce? Už vím, kde jsou všechny hřebeny uklizené a když vidím, že si je Jana bere, tak se snažím taky rychle uklidit z jejího dosahu. Opatrně, pomalým, plíživým pohybem mizím za křeslo, do pelíšku nebo za paničku. No, jenomže Jana ničeho nedbá, čapne mě a už po mně řádí hřebenem. A to vrhám kolem sebe ty nejsmutnější a nejútrpnější pohledy jaké umím. Naštěstí pořád funguje pravidlo odměn. Na konci bývám dlouze drbán na bříšku nebo se jdeme honit.


Venku je strašné vedro. Když jdeme na procházku, tak vůbec nemůžu celou dobu běhat a hrát si. Napřed teda ano, ale brzy mě sluníčko zmůže, takže capu před paničkou nebo před Janou a těším se do domečku na studenou vodu a odpočinek. Ale stačí mi jen chvilička. Napiju se, ochladím a vyrážím na zahradu zkoumat nové věci. Barča totiž už několik dní sbírá v trávě takové malé zelené míčky, kouše je a baští. Tak je hledám a nosím také, ale když je chci kousat, musím hoooodně moc přitlačit a pak mám stejně pocit, že za tu námahu to nestálo. Míčky chutnají nedobře kysele. Ale Barča je baští s náramnou chutí, tak na sobě nedávám nic znát a baštím je také. A taky se učím před Barčou si je hlídat. Začínám mít dojem, že už jsem velký pes a nemusím si nechat od Barunky všechno líbit. Ať si, že je větší, na mě to teda zkoušet nebude. Jenom, kdyby neměla tak veliké tlapky.


Zkrátka, situace je taková, že Barča sní všechno na co přijde, a když náhodou přijde na můj nález, tak ho sní taky. Nedbá mých zuřivých útoků, dokonce to vypadá, že si ani nevšimla, že já jsem to měl první a že mě málem při krádeži zašlápla. Zkouším všechny způsoby, jak si své nálezy před ní ochránit a tak jsem přišel na to, že nejlepší ochrana je panička nebo Jana. Když si nález odnesu k nim, tak nedovolí Barče, aby mi ho vzala. Tak to je naprosto perfektní. To by mohlo znamenat, že jsem důležitější než Barča, musím to zjistit.


Potvrzeno, schváleno. Jana mě chovala na klíně a Barča se přišla taky pomazlit. Zkusil jsem na ní zavrčet a jako jí kousnout. Jana se hrozně rozesmála a pohladila mě. Prý, abych jí nezakousl. To vypadá, že můžu určovat, kdo a kdy bude Barču hladit a drbat. Opakovaně jsem to vyzkoušel i u paničky a dopadlo to stejně. Barča sice vypadá, že jí to vůbec nevadí, ale určitě v duchu cítí, že začínám přebírat velení v naší smečce. Jenom, kdyby ta Baruška jinak tolik neběhala a neskákala. Ze svého nově nabytého titulu vůdce smečky bych ji chtěl občas usměrnit, ale ona je hrozně neposlušná a rozjívená. Například, když mi vezme to nezralé jablíčko, tak za ní běžím a hrozivě štěkám a ona jen tak hopká přede mnou a chce si dokonce i hrát. Ale respekt přede mnou žádný. To je k naštvání. To si to pak hned musím vynahradit když přijde panička nebo Jana. Protože ty se mne vždycky zastanou a Barče vysvětlí, kdo je tady pánem!


Jana mě ale začíná trošku zrazovat. Už tolik Barušku od sebe nezahání, když mě chová, ale normálně hladí jednou rukou mě a druhou jí! A to je hned Barča na koni! Už se dokonce i stalo, že se Baruna snažila vnutit Janě na klín. A mě by úplně vyšoupla. Ještě, že mám paničku. Ta se mě vždycky zastane. Proto si začínám hlídat čím dál tím víc.


Tím ovšem nechci říct, že bych už s Baruškou nebyl kamarád. Společně hlídáme náš domeček, Dobře jsem okoukal, že na cizí lidi se důkladně a hrozivě štěká. A teprve potom nastává mnou tolik oblíbené vítání. Někdy mi je ale cizí osoba velice nesympatická, skoro se jí až bojím. Tak to potom štěkám úplně nejvíc a když přede mnou návštěvník ustupuje nebo se ke mně otočí zády a tak se snažím ho chytnout za nohavici. Ovšem daleko častěji bývám odchycen já sám, celá hlídací akce je zrušena a já vše kontroluju z náručí paničky. Jasně, panička ví, že když na to přijde, umím bojovat jako čert a tak se snaží návštěvu uchránit před mými strašlivými zubisky. Takže, v něčem se Barunkou naprosto shodneme, ale v něčem máme stále nevyjasněné otázky.


A abych nezapomněl, s kocourem Flíček je to podobné. Spíš asi horší. Já totiž pořád nerozumím jeho signálům. Třeba když vrtí ocasem. Tak se k němu hned přiženu, že se budeme kamarádit a on jen po mně sekne packou a uteče. Nebo ho Jana chová a on na ní vrčí. Tak to jsem hned v bojové náladě. Štěkám a chci ho kousnout a on nic, vrčí víc a víc a Jana ho ještě hladí a drbe na bradě. Nechápu. Ale jedno jsme si už s Flíčkem ujasnili. Ten, kdo se otočí k tomu druhému zády prohrál a ten druhý ho potom může pořádně prohnat. A věřte, není to jednoduché. Stát, upřeně pozorovat tu bílou chlupatou kouli a čekat. A nemoci se ani otočit. Tohle vzájemné hypnotizování nám často někdo přeruší a tak vítěz je málokdy. A to víc je potom případné vítězství ceněno.

13.09.2007 14:29:26
nackinsn55

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (2828 | 28%)
Ne (2469 | 24%)

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one