Doháním čas

V následující vyprávění budu trošku pospíchat. Moje povídání zaostává za současností a ono se toho tolik teď zrovínka děje. Já mám před operací nožiček a Barunka je moc moc nemocná.
     
Zima se loudala, stejně jako loni. Nevlídné počasí se mi ani trošku nelíbí, protože se musím oblékat do svetříků nebo kabátků a to se mi moc nelíbí. Taky procházky jsou kratší. Zato doma, to mám pořád tolik elánu, že musím skoro pořád na paničku štěkat, aby si se mnou hrála.
   
Taky máme nového člena rodiny – moje kamarádka Karolínka má malého bratříčka Honzíčka. Zatím se mi teda moc nelíbí, ale určitě se to zlepší. Až vyroste, jistě mi bude házet míčky s Karolínkou a to bude moc bezva. Občas ho proto oňufám, abych si zajistil jeho budoucí přízeň, ale jinak je s ním nuda. I když panička a Jana nad ním jásají víc, než nade mnou, když dočista vypapám granulky z mističky.
                 
Zase jsem si musel prožít to smutné období, když Jana, Jardík a Mirek odjeli a já zůstal s paničkou sám v domečku. Tentokrát ale dovolila panička Flíčkovi, aby k nám chodil často na návštěvu, tak jsme byli skoro každý večer tři. A Flíček byl rád, že je s náma, tak byl na mne moc hodný.
 
Ještě musím připomenout, že jsem měl dlouhatánskou srst, pořád jsem se musel nechat česat a na hlavě jsem nosil takový směšný culíček. Vůbec se mi to nelíbilo. Ani česání, ani culíček. Naštěstí má panička, na rozdíl od Jany, smysl pro pohodlno a tak mi Jana musela hlavinku ostříhat. Byl jsem moc rád. Teď ještě, aby mi Jana brzy ostříhala celé tělíčko a přestala mě věčně trápit hřebenem.
                                         
Taky jsem na pár dnů onemocněl. Hrozitánsky mě začalo bolet bříško, to asi proto, že jsem jednou našel obzvlášť voňavou věc a tajně jsem jí slupnul dřív, než mi jí Jana sebrala. Jenže se to moc nevyplatilo, musel jsem hned několikrát po sobě jít k panu doktorovi. Vždycky mě něčím štípnul, někdy i víckrát. Hrozitánsky jsem se bál, ale potom, když mi bylo dobře, jsem na něj dokonce zavrtěl ocáskem. Během mé nemoci jsem zažil opravdu skutečný hlad a když mi bylo dobře, papal jsem tak moc, že panička ze mě měla velikou radost. Ale za pár dnů jsem se už cítil úplně zdravý a tak moc přejedený, že jsem se zase vrátil k osvědčenému způsobu – jíst co nejméně, zbude víc času na hraní.
                                               
Procházky: Jana mě už bere pokaždé na dlouhou procházku s Barčou. Každý máme v tlamičce svou hračku – Barča balonek se šňůrkou a já kousací bambuli. A to si nosíme celou cestu. Když jsme na nějakém místě sami, tak nám Jana na střídačku naše hračky hází a my s Barunkou soutěžíme, kdo dřív přinese svou hračku. S tím se Jana začne přetahovat a pak ji hází zase. Barča jen tak běhá, ale já musím i štěkat a vrčet a skákat. Téhle hry se prostě nemůžu nabažit.
                   
Taky jsem navštívil toho pana doktora, co mi spravil zlomenou přední nožičku. Napřed jsem se bál, ale on mi vůbec nic nedělal, jen na mě trošínku sáhl, promačkal zase zadní nožičky a potom s Janou domluvili, že mi je spraví také. Už jsem psal o tom, že mám luxaci pately – a teď už vím, že půjdu zase na operaci. Kromě toho, že mi spraví kolínko (zatím jen jedno), tak mi ještě vyndají šroubky z té zlomené přední. Ale já se nebojím. No, možná jenom maličko.      
                                      
Taky bych měl napsat o přeměnách naší zahrádky. Panička s Janou se už zase hrabou v hlíně, Baruška to potom po nich musí opravovat a já si zase všechno označkuju. Po psovsku. Panička i Jana se na nás potom zlobí, tak musíme tyhle důležitě věci provádět, když nás nikdo nevidí. Jenže Barča to má horší, hrabání je vidět i druhý den. Ale moje označení všech nových kytiček a keříků nevidí nikdo.
 
Když už jsem se zmínil o Barušce, musím říct, že poslední dobou se mi moc nelíbí. Na procházkách začala hrozně pomalu chodit, dřív byla všude první a teď na ní skoro i čekáme. Taky nad ní vždycky vyhraju v přinášení hraček. A vůbec si se mnou nechce hrát.
                                                   
A tady teď musím vyprávění přerušit. Jana byla s Barunkou u pana doktora a Baruška je moc moc nemocná. Skoro už nechodí vůbec, taky moc nejí a o to víc pije. Zase je u nás v domečku, jenom leží na koberci a má v sobě gumové hadičky (to by se to kousalo!!). Obcházím jí opatrně, dokonce se bojím přijít až k ní, je to hrozně divné, když jen tak leží a skoro se nehýbe. Pak doktor zjistil, že jí selhávají ledviny a to je moc vážné. Tak jí teď držím všechny pacičky, aby se uzdravila a byla to zase moje veselá kamarádka Barunka.  
 
 
 
 
16.04.2008 14:48:24
nackinsn55

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (2828 | 28%)
Ne (2469 | 24%)

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one