Hierarchie v naší smečce

Nová hierarchie v naší smečce

Tak léto máme v plném proudu a u nás se pořád něco děje. Začínáme hodně cestovat a já poznávám stále nové a nové lidičky a pejsky a další zvířata. Barča s námi cestuje málo kdy. Je dost veliká, když si sedne do auta, tak už tam hned tak někdo nevejde. A taky je pořád do všeho hrrrrr a všude dělá nějakou neplechu. Já teda také, ale když je toho už moc, tak mě panička nebo Jana čapnou do náruče a já vše jen pozoruju. A taky nabírám sil k novým lumpárnám. A hlavně jsem se začal hodně osamostatňovat. Dost jsem okoukal od Barči a vím, že základ všeho je, se nebát prosadit. Jistě, při mé výšce a váze to není jednoduché, ale proto mám přece silné hlasivky a zuby a drápy.
Na našich cestách jsem ovšem zjistil nemilou skutečnost. Né vždycky jsem celou dobu středem pozornosti a né vždycky se mi moji páníčci věnují tak hodně, jak by se mi líbilo. Hlavně, když jsou v okolí malé děti. To si napřed hrajeme o106, ale děti se po čase unaví a hra je už nebaví. A víte, co udělá panička nebo Jana? Vezmou si pak toho malého človíčka na klín a mě zanechají osudu, v horším případě mě nechají na mém místě. V duchu se začínám zlobit. Hlavně na paničku. Od Jany jsem to zažil už před časem, když od sebe nezahnala Barču a klidně jí dala přednost přede mnou. Ale od paničky to bolí. Tak to jsem potom nejraději, když se vrátíme zpátky domů a já mám paničku zase celou pro sebe. To si pak hrajeme s mýma plyšáčkama, panička mi je hází nebo se s nimi přetahujeme. Tuhle domácí atmosféru mám nejraději.


Jenže i k nám domů jezdí jedna malá holčička. Jmenuje se Karolínka, už jsem o ní určitě psal, to když s ní byl panička tak dlouho pryč. Karolínka je moc bezva, hrozně ráda se mnou chodí ven a hází mi balónky. Jenže když jsme doma, tak si nárokuje moc mojí paničku. A to přece nepřipustím. Doma je panička jenom moje. A tak se to stalo. Byli jsme venku na prochajdě, panička, já a Karolínka. Dost jsme se vyřádili a když jsme se vrátili, tak jsem se šel trošku prospat k paničce do náruče. Karolínka si hrála a vypadalo to na poklidný večer. Jenže najednou si to mrně vzpomnělo, že půjde k mojí paničce. Koutkem oka jsem zahlédl, že se k nám blíží a hlavou mi projela ta ošklivá myšlenka. Babička jí začne chovat místo mě. Jednal jsem dřív, než jsem si stačil uvědomit, co vlastně dělám. Vycenil jsem zuby a seknul jimi někam do prostoru přede mnou. Ospalýma očičkama jsem ani neviděl jak je Karolínka blízko, ale přemýšlet už bylo pozdě. Ona totiž byla blízko, dokonce tak blizoučko, že jí moje zoubky udělaly krvavou stopu na tvářiče.


No, následovala mela. Karolínka začala plakat a já se taky hrozně vyděsil, protože mi bylo hned jasné, že tohle se dělat nesmí. A panička? I když je to divné, tak ta byla asi v šoku největším. Opatrně mě položila na moje místo, nakázala mi v něm zůstat a šla Karolínku umýt. Musím přiznat, že jsem se styděl. Jasně, že chci zaujímat místo ve smečce před Karolínkou, ale také si dobře uvědomuju, že ona je taky ještě lidské mládě a těm pejsci ubližovat nesmí. Jenže už se stalo. Karolínce tvářička hned otekla a dalších několik dní mi její stroupek připomínal chybu, kterou jsem udělal.


Moje štěstí bylo, že panička s Janou daly hlavy dohromady a usoudily, že chybu udělaly ony a že mi musí opatrně vysvětlit, že jsem jejich nejmilejší pejsek, i když zrovna chovají nějaké cizí děcko. Začaly mě vystavovat těm nejhorším situacím, ve kterých hrály hlavní roli různá mimina a děti, mě nutily se všeho účastnit, ale jen jako divák. Jenže jsem taky zjistil, že po každé na mě nakonec čeká nějaká dobrota, když jsem hodný a taky, že když Karolínka přijde k mojí paničce, tak mi vždycky přinese něco dobrého. Jedinkrát jsem zkusil drobátko zavrčet, jak tak na zkoušku, co to udělá a už to opravdu nikdy dělat nebudu. Jana na mě snad poprvé opravdu zakřičela FUJ a zlehka mě klepla přes tlamičku. Ale když jsem zavrtěl ocáskem, tak jsem viděl, že jsme zase kamarádi a že mě hned pohladí a dá mi kousek sýrečka.


Takže jak to nakonec s tou hierarchií v naší smečce je? Na prvním místě asi nebudu, taky nesmím na nikoho vrčet a už vůbec nesmím kousat. Ale o své chovací místo na paniččině klíně jsem už nikdy nepřišel. Barča mi nesmí brát moje hračky a já její taky ne, ale někdy na sebe po psovsku mrknem a tohle pravidlo porušíme. Děti k nám chodí dál a já si s nimi můžu hrát. Když jsou u paničky, tak se někdy přijdu podívat, jestli nemají také něco i pro mě. A když chci spinkat tak vím, že mě v mém pelíšku nebude nikdo rušit. A když mám hlad, tak dostanu večeři dřív než Jaroušek – a to je dost dobrý, ne?

07.01.2008 14:42:23
nackinsn55

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (2828 | 28%)
Ne (2469 | 24%)

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one