Jsou mi dva roky

Jsou mi už dva roky!
Už je to dva týdny, co nám přibyl nový čtyřnohý přírůstek. A každým dnem se něco děje. Tak hlavně – mám moc práce, abych udržel svoje místo v čele zvířeci smečky. Jimi – konečně jsem mu přišel na jméno – si totiž asi neuvědomuje, že jsem momentálně nejstarší, nejrozumnější a nejhlavnější pes v rodině.
 
Takže, i když nerad, musím daleko víc papat, protože cokoli nechám v mističce, v tu ránu mi slupne. Barunka to dělala také, ale od ní mi to vůbec nevadilo, možná naopak. Byl jsem rád, že je miska prázdná a já jíst nemusím. Ale od tohoto přistěhovalce si to líbit nenechám. Baštím a baštím, aby mi nemohl nic snist a tak se nade mnou vyvyšovat. Stejně tak jsem musel začít papat běhěm dne takové malé granulky. Jana je totiž Jimimu rozdává skoro pořád. Napřed mi teda vůbec nechutnaly. Vždycky jsem si je vzal a potom někde zahodil. Ale Jimík je vyčmuchal a snědl. To se mi vůbec nelíbilo, tak jsem je musel dočista spapat sám.
 
Jimi vůbec dostává spoustu věcí, které se mi ani trošku nelíbí, ale když potom vidím, jak si s nimi hraje, … ne!!! Prostě mu je musím brát a hrát si s nimi také, i když mi napřed vůbec zajímavé nepřipadaly. Třeba prázdný umělohmotný květináč. Nikdy mě nenapadlo ho kousat a nosit. Jenže Jimik to dělá, květináč tak legračně praská, to je prima zábava. Ještě, že máme dostatek květináčů. Nebo Jimiho hračky. Nepřed tedy musím zdůraznit, že mě stále uráží, když si vezme nějakého mého plyšáčka. To ho potom stále obcházím a opatrně očuchávám, až mi ho panička umeje. To by si teda Jana mohla Jimika líp hllídat, aby mi moje plyšáčky nebral, má svých dost. A ty jeho nejsou zdaleka tak pěkné a zajímavé jako moje. Teda, to jsem si myslel, když je dostal. Ale v poslední době jsem přišel na to, že je s nimi také zábava, jen se daleko víc nadřu, protože jsou dost velké. Než si je odnesu a své místo, dá mi to zabrat. A vůbec mi nevadí, že je před tím žužlal Jimi. U ukradených věcí, se to vlastně předpokládá a to je to pravé dobrodružství. Ale u mých vlastních hraček – to je potupa.
 
Ale, abych nebyl jen za zloděje, myslím, že už jsme navázali trošilínku kamarádský vztah. Jimi pochopil, že mám svá práva a já jsem musel pochopit, že on je hravé psí mimino. Trošku problém začíná být jeho velikost. Když k nám přišel, byl jen o malinko větší než já a teď je 2x tak velký a 4x tak těžký. A to už je při vzájemných soubojích znát. Taky brzy pochopil, že na jednom konci mám zubiska a od té doby mě soustavně kouše do konce opačného. A také na mě podniká zákeřné útoky. Ale vcelku je s ním legrace. Jana se snaží zasahovat do našich potyček, ale nebývá moc úspěšná. Když nás začne rozsuzovat, většinou už máme všechno vyřešené.
 
Chodíme už společně ven. Já volně, jako vždy, Jimi na vodítku. Jana s ním chodí hodně pomalu a na mě tak dost brzdí. Jimi dlouho kouká na tak samozřejmé věci jako lidi na kolech, děti na hřišti, autobusy, cizí psy a tak dál. A špatné na našich procházkách taky je, že Jimi si zatím nenosí svou hračku a snaží se mi brát mojí kousací bambuli. Vždycky se přižene jak velká voda a to já už znám, to je lepší hračku pustit a prchnout. Protože s bambulí v tlamičce nemůžu zaštěkat ani ho kousnout. To pak musí nastoupit Jana a bambuli mi vrátit a Jimikovi dát něco jiného.
 
Hlídání domečku je pořád na mě. Jimi mi zatím vůbec nepomáhá, dokonce snad má z návštěv radost a se všemi se mazlí, zatím co já štěkám jako blázen. To teda bude fuška, naučit ho správným psím povinnostem.
 
A konečně – moje oslava. Tentokrát byli všichni doma. Dort se naštěstí nekonal. Asi by mi ho stejně slupnul Jimi a nebo bych se musel překonat, spapkat ho sám a pak by mě určitě bolelo bříško. Takže byly krásné dárečky. Samozřejmě plyšáček. Úplně maličký s krásným nosem – to se to bude žužlat. A taky nějaká pískací gumová žabička (Jimi má pískací gumové hračky a moc se mi líbí. Nevím čím to je, Barunka je měla také a zdaleka mě tolik nepřitahovaly jako ty Jimikovi), tak už si můžu také pískat. No, a také balonek. Bez nového balonku bych ani nemohl být, balonky já moc rád. Takže jsme si hodně hráli a hráli a Jimi měl zakázáno mi mé dárečky brát.
 
Druhý den k nám přišel na návštěvu můj kamarád jorkšírek Jonáš. Už je to sice postarší pejsek, ale legrace s ním umí být veliká. Ale tentokrát se legrace nekonala. Jen co jsme se vesele přivítali, Jonáš si všiml Jimiho. Úplně se v tu chvilku změnil. Místo veselého kamaráda začal vrčet a Jimiho honit a kousat. Stál jsem na zahrádce a nestačil se divit. Ještě, že tady byla Jana a Jimika ochránila. Byl jsem z toho hrozně rozrmrzelý. Dost se mi nelíbilo, že se Jonáš na mé zahradě dělá co chce a je zlý na mého nového kamaráda. Ale když z něho šel takový strach. Dokonce mi snad bylo i Jimika líto. Ale Jana se nás zastala, Jonáše zahnala a pak šla s Jimim na opačný konec zahrádky. Šel jsme s nimi a celou návštěvu jsem si Jonáše nevšímal. Jana říkala, že už Jonáš už je psí dědeček a Jimi je na něj moc velký poděs, tak proto,je Jonáš zlý. Ale já nemám rád zlé psy. Přiznám se, že to se potom dost bojím. Z toho strachu potom umím také kousnout, ale Jana mě učí, že to se nedělá. Asi je to takový začarovaný kruh malých a velkých pejsků.
 
Ale zpět v mým narozkám. Na závěr musím napsat, že i moje panička dostala dárek. Ode mne. Už vážím přes dvě kila, heč! 
08.07.2008 14:02:37
nackinsn55

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (2828 | 28%)
Ne (2469 | 24%)

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one