Nový kamarád?

Tak a je to tady! Do mojeho domečku, na mojí zahrádku a k mým páníčkům přišel nový a hlavně cizí pes! Vlastně, zatím ještě štěně, psí mimino, no. Sice jsem si přál nového kamaráda, ale nějakého maličkého, klidného, který by mě hned respektoval a taky trošku poslouchal. Který by hned věděl, že jsem hlava a vůdce smečky, který by mi nebral hračky, nejedl moje granulky a hlavně, který by mi nebral moje páníčky.
  
Ale to, co Jana přinesla mělo k mým přáním hodně daleko. Předně, bylo to velké, černobílé, chlupaté něco. Hned se to ke mně přihnalo, jen jen jsem stačil uskočit. Začalo mě to očuchávat a snad by mě to nejraději snědlo nebo alespoň zavalilo. Byl jsem naprosto zmaten. Zkoušel jsem cenit zoubky, ale to něco, to vůbec nezaregistrovalo a hnalo se to po mě dál. Ještě, že mě panička zachránila. Pak se ta chlupatice aspoň vrhla na naši novou kočičku a vyhnala jí ze zahrádky. To už bylo příliš, vrátil jsem se na zem a svým nejsilnějším štěkotem jsem dával najevo, že pánem jse tady já. Trošku to zabralo. Chlupaté psí mimino si sedlo a legračně na mě koukalo. No, jen ať se kouká, ještě uvidí, kdo je tady pánem.
 
Když jsme přišli do domečku, ten psí klučina bez rozmýšlení popadl mojeho oblíbeného plyšového medvídka a normálně si s ním hrál. Urazil jsem se. Zalezl jsem pod křeslo a čekal, kdo se mě zastane a chlupatce vykáže z mého pokoje. Mohl jsem to udělat sám, ale také se mě dotklo, ža panička, Jana i ostatní to všechno vidí a nic nedělají, vlastně se jen usmívají a vypadají náramně spokojeně.
 
Naštěstí tohle moje příkoří netrvalo dlouho. Když se chtěl chlupatec pustit do mých granulek, Jana ho vzala a odnesla. Opatrně jsem vylezl a kousek po kousku očuchával svoje věci, momentálně znehodnocení nepříjemným a ošklivým, cizím pachem. Panička si ke mně sedla na koberec, medvídka si vzala a pořádně ho otřela. Taky na mě hezky mluvila a vysvětlovala mi, že je to ještě nezbedné štěně. Že i já jsem byl podobný provokatér a Baruška mě taky musela naučit spoustu věcí a taky musela lecos překousnout. Když je víc pejsků pohromadě, musí se spolu naučít kamarádit a přátelit. To jsem přece zrovínka chtěl, ale přesto mě to zaskočilo. Panička mluvila klidně dál a pořád mě hladila a tak jsem usoudil, že to možná nebude tak hrozné, jak to zpočátku vypadalo. Taky jsem měl radost, že jsem pořád její jediný a nejhodnější pejsek.
 
Druhý den ráno jsem šel jako obvykle nahoru k Janě na návštěvu a na snídani. Dokonce jsem úplně zapoměl, že nový vetřelec tam pravděpodobně bude. Byl a dokonce měl radost, že mě vidí. Ale jJá jsem moc radost neměl. Když se ke mně přiřítilo, hned jsem pro jistotu zavrčel a zaštěkal, aby bylo jasno. Štěněti to ani moc nevadilo, odskákalo zpátky do kuchyně za Janou a já šel teda do pokoje za Jardíkem. Flíček byl zalezlý pod křeslem, nějaký naježený a nerudně si mě prohlížel. Žádné přivítání, žádná honička na uvítanou. Na první pohled mi hned mi bylo jasné, že i on má nafalšovanou radost z nového obyvatele. Za chvilku jsem byl dokonce svědkem, že štěně přilítlo do pokoje k nám, dokonce štěklo na Flíčka a vesele mu jedlo a pilo z jeho mističek. Flíček byl úplně bezradný. Možná jsem z toho mohl mít radost, a taky si přisadit, ale nějak jsem nemohl. Tak nás vzal aspoň Jardík k sobě do postele a my jsme si stýskali po starých časech. Z kuchyně bylo slyšet, jak si Jana s novým přírůstkem povídá, to bylo k nevydržení. Za chvilku jsem se tam šel opatrně podívat, ale byl jsem přepadnutý černobílou koulí, tak jsem rychle prchnul do pokoje za Mirkem. Snídat s ním. Hračky a dobrůtky, které mi během rána nabízela Jana jsem vytrvale odmítal.
 
Později jsem zjistil, že i štěně má některé věci zakázané, například chodit do pokoje a já tam můžu!!! Taky nesmí do postele a já ano!!! Taky na mě nesmí šlapat, vždycky když do mě drcne, rozštěkám se až uši zaléhají. To ho vždy na chvilku zastaví. Příjemné je, že štěně hodně často a tvrdě spí. To si potom s Janou hrajeme jako blázni a je to jako dřív.
 
Druhý den se vše podobně opakovalo. Psí kluk si na všechny dovoloval, nejvíc na venkovní kočičku, které se ho bojí a hned utíká. Pořád to zkouší i na Flíčka a na mě, ale my se umíme bránit. Flíček prská, že bych se ho dočista bál (na mě to nikdy neudělal). Já zase štěkám a dokonce i cvakám zoubkama. Jen to nesmí vidět Jana, zakazuje mi to. Říká, abych byl na něj hodný, že je ještě maličký. To bych rád věděl, co jsem potom já! Štěně taky někdy štěká a občas to vypadá, že si myslí, že jsem jeho kamarád a že si chce se mnou hrát. Budu o tom přemýšlet. Možná, když si ho s Flíčkem pořádně vychováme, mohl by to být parťák na hry. Možná, kdybych si ho vychoval sám, mohl by mi občas pomoct pořádně Flíčka prohnat. Možná nakonec uvěřím paničce a Janě a zvyknu si a snad budu mít i radost, že už nejsem sám, jediný pejsek a že jsme zase v domečku dva. 
    
16.06.2008 13:53:22
nackinsn55

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (2828 | 28%)
Ne (2469 | 24%)

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one