Nový příspěvek

Zlomená pacička:

Neumím se o sebe postarat, auauauau. Nemůžu vzpomínat, všechno mě bolí, tlapička, dušička, všechno …

To byla krásná neděle. Tak krásná, že jsme byli všichni na zahradě. Páníčci se ryli v zemi a tak podobně a my s Baruškou šmejdili, co bysme asi tak našli zajímavého. Baruška totiž umí řadu důležitých věcí, které, jak doufám, se od ní brzy všechny naučím. Už po ni zkouším hrabat v hlíně, jíst trávu a kousat klacky. A taky má několik hraček, které moc pěkně voní a vůbec je s nimi legrace. Kutálí se nebo pískají, já mám doma teda daleko víc hraček, jenže ty moje zdaleka nevoní tak příjemně. A největší zábava je, když se s Baruškou honíme. Aspoň já bych se chtěl honit, Barča také, ale co je to za honičku, když ona mě na jeden skok předběhne. To pak jeden neví, kdo koho vlastně honí. Tak na ní aspoň štěkám. Jak říkám, moc velká legrace. A najednou, ne, pořád na to nemohu vzpomínat. Vlastně ani není na co. Stalo se to tak rychle, že vůbec nevím co se vlastně stalo. Najednou jsem ležel na bříšku a nožička mě tak moc bolela, že jsem musel plakat a plakat a plakat. Barča u mě najednou nebyla, za to přiběhla Jana a odnášela mě pryč. A mě nožička pořád tak moc bolela.

Další dny nebo vlastně celé týdny vezmu hopem. I když utíkaly hrozně pomalu. Měl jsem zlomenou přední tlapičku. Napřed jsem jí měl dva týdny hrozně pevně zavázanou. Tak pevně, že mě skoro přestala bolet a já mohl zase chodit. Jenže to nebyla ani chůze, spíš takové pajdání. Špatně je mi vstávalo a taky papalo. O to víc mě ale všichni moji páníčci začali nosit a chovat a hladit. A taky mi podstrojovali různé dobré papáníčko. Jenomže já jsem nechtěl jíst, chtěl jsem běhat a skákat. Taky jsem přestal spinkat s Jardíkem v jeho pelíšku a přestěhoval jsem se k paničce babičce. Ona spala tak lehce, že kdykoli jsem kníknul, že se chci otočit, tak se probudila a pomohla mi. Ven jsem chodil hodně málo a k Barušce vůbec. Chodil jsem se na ní dívat přes plot, ale to bylo moc smutné, protože ona štěkala, jako, že chce ven a nikdo jí ke mně nepustil. Tak jsem se snažil utéct za ní, jenže to mě vždycky někdo chytil a odnesl jinam. Hrozný bylo, že jsem byl hodně pomalý a vůbec nikomu jsem nemohl utéct ani nikoho dohonit. Jenže mělo být ještě hůř. Tady, napřed líp, protože potom mi pan doktor převázal tlapičku a já mohl lépe chodit, dokonce i běhat a taky trošku bojovat. Ale to bylo jen dočasné. Nožička bolet zase začala a pak se stalo něco hrozného. Jeli jsme k úplně jinému panu doktorovi, ten mě prohlédl. Jenomže, i když jsem moc roztomilé štěňátko, tak se pan doktor vůbec neusmíval a najednou … nic!!! Probudil jsem se a nevěděl jsem co se děje a kde jsem. Zkusil jsem trošíčku zaplakat a hned přišla taková voňavá paní a pohladila mě. Ale nepomohlo to. Nemohl jsem se postavit, motala se mi hlavička, taky nohy. Jó nohy, tři byly normální, ale ta bolavá byla ještě bolavější a navíc nějaká těžká a veliká. Skoro se mi zdála větší než já. Už na to nebudu vzpomínat. A jestli se mi zdálo, že před tím se mi špatně vstávalo, chodilo, jedlo – tak teď to nešlo vůbec.

Uplynulo několik dní, než jsem se naučil vstávat a chodit, o tom, jak se mi čůralo ani nechtějte vědět. Všichni byli na mě hodní a to bylo taky zlé, nikdo si se mnou nehrál, nepřetahoval se, nikdo mi neházel míčky a nikdo se mnou nechodil ven. A zase mě všichni nosili a chovali a mazlili se se mnou.

Uplynulo dalších hodně dní. Naučil jsem se všechno jako dřív. Jen musím tu velkou nožičku vždycky tak legračně natočit, aby mi nepřekážela. Ale umím všechno, no tak co?

Ale jedno zpestření mě přece jenom potkalo. A to nejkrásnější. Barunka se přestěhovala do domu! Bylo to moc zvláštní. Protože jsem zjistil, že najednou je za dveřmi v chodbě a celá je cítit doktorem a taky je v bílém. Ale ne tlapičku, ale dokonce celé tělo. Napřed jenom ležela a vůbec si nechtěla hrát, ale za pár dnů se už občas vecpala do kuchyně. Jenomže vůbec né za mnou, ale aby mi snědla moje papáníčko. Teprve potom mě očuchala a olízla. Ostatní se vždycky smáli, že vypadáme jak dva správní marodi. Jenže my tak nevypadali, my jsme jimi opravdicky byli. Barča se mnou pobyla jenom pár dnů a zase šupajdila ven. Tak zase nuda.

Nevím kolik času uplynulo, ale během mé nemocné nožičky opadalo všechno listí ze stromů, potom zmizelo ze zahrady, taky začalo často pršet a byla zima. Ven jsem chodil hodně málo, ale musím přiznat, že mi to moc nevadilo, protože doma bylo sucho a teplíčko, Barča byla zase zavřená kdykoli jsem byl na zahradě, takže žádná legrace. Zato začala být legrace s tou nohou. To velké bílé se dalo okusovat a žužlat, začaly s toho lézt takové legrační cancourky, které si přímo říkaly o trhání a cupování. Vždycky, když už to bylo celé roztřepené, tak to Jana znova zavázala a já začal nanovo. Taky se tou nohou daly připlácnout některé hračky, které mi potom při kousání nemohly uhýbat. No jo, šikovný vynález, taková velká a těžká noha. A taky, když mě dlouho nikdo nechoval, tak jsem jí maličko přizvedl, to byla šílená práce, udělal nešťastný výraz a hned jsem byl na něčím klíně. Takže jsem postupně získával jednu zkušenost za druhou. Nemocná tlapička mě naučila hodně o výcviku mých páníčků. Musím si všechno pamatovat, protože si vzpomínám, jak se dřív zlobili, když jsem se třeba vyčůral, když jsem si hrál na koberci u paničky. A teď nic. Jen mě opatrně odnesou na jiné místečko, ale žádný křik. Nebo papání. Když mi nechutná jedno, dostanu hned něco lepšího. Protože nemocná nožička přece potřebuje samé dobré věci, aby se uzdravila, tak proč toho nevyužít. Taky jsem dostal hodně nových polštářků, hlavně takových, které jsem dřív nesměl ani očuchat. A teď na nich můžu i spinkat, to aby mě nikde nic netlačilo.

Nejvíc dobrůtek a vůbec všeho nejlepšího mi dává panička babička, takže se definitivně dostává na první místo v mé smečkové hierarchii.

A pak moje nemoc skončila. To už byla opravdická zima a já měl najednou nožičku lehkou a holou, ale i takovou slaboučkou. Před tím byla naopak silná, ale teď se na ní ani stál nedalo. Tak to je k naštvání. Mám zase normální nožku, ale nemůžu jí vůbec používat. Ještě, že ty původní tři jsou dost silné, takže skáču po třech. A zase se nemůžu předklonit na papání ani na nic jiného. Chci zpátky tu velkou silnou bílou nohu!!!

 

 

 

14.05.2007 15:43:33
nackinsn55

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (2828 | 28%)
Ne (2469 | 24%)

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one