Nový příspěvek

Začíná zima

S nemocnou nožkou dělám jen malé pokroky. Hrozně se bojím, na ní šlápnout a nebo se o ní vůbec opřít. Pořád si dobře vzpomínám na to příšernou bolest. Zkouším jí jen maličko natahovat, ale moc mi to nejde. Zato Jana si zřejmě myslí, že je nožička zdravá, různě mi s ní kroutí, natahuje jí a ohýbá. Vždycky si mě položí na zádíčka, napřed mě naoko drbe na bříšku a myslí si, že nepoznám, co má v úmyslu. Pche! Dávno sem jí prokouk. Taky se bráním, chci vždycky utéct, ale to pevně mě chytne a zase začne jemně škrábat na bříšku. Tak si to nakonec nechám líbit, ale pořád jsem připravený utéct, kdybych ucítil nějakou bolest. Taky mám pocit, že mi v tý nožičce něco zapomněli. Třeba když jsem venku, tak úplně cítím, že mě vevnitř něco studí. A když si jí olizuju, tak zase cítím takové malé pichlavé bouličky.

Ale nejsem žádný srab, tajně jsem zkusil se o nožičku opatrně opřít a šlo to! Ale musím pomaličku, polehoučku. Nejhorší je, když vstávám po spinkání. To mě vůbec neposlouchá a já skáču stále po zbývajících třech. Ale když si hraju s plyšákama, tak už vím, že jí můžu opatrně používat.

Jenomže Jana není s ničím spokojená. Představte si, co vymyslela. Vlastně nevymyslela, poslechla radu toho člověka, toho, co tak divně voní a co se ho trošku bojím.

Pajdám si tak zvědavě bytem ve snaze najít něco zajímavého a zakázaného. Zjistím, že z koupelny se ozývá nepřátelský zvuk. Tak to hned musím přidat a hrozivě se rozštěkat. Jana sedí u vany a jásá, když mě vidí. Že jsem si raději nezalezl do pelíšku! Ona mě totiž vezme a chce mě snad utopit nebo co. Vana je plná vody, mám jí až po bříško a pořád stoupá. Je příjemně teplá, ale je jí nepříjemně mnoho. Začnu sebou plácat, že chci ven, ale hrozně to klouže, tak radši jen tak stojím. Pro jistotu se urazím, na nikoho se nekoukám, ať vidí jak trpím. On se totiž k Janě přidal i Jaroušek. Napřed zadoufám, že mě zachrání, ale on NE! Oba koukají, jak se topím. Už mi kouká jenom hlavička! Tak KONEČNĚ! Jana dala do vody ruku a opatrně mě zdvihla. Jako by tím dala mým nožkám pokyn ke zběsilému plácání a mávání. Voda všude cáká, nejvíc mě do očíček a do oušek. Pořád ještě doufám, že mě vyloví úplně, ale zase NE! Nechá mě se plácat v té vodě a cákat na všechny strany. Myslím, že jsem zaslechl, že se s Jarouškem smějí. Dělám co můžu. Zvláštní je, že obě moje přední nožičky dělají ve vodě úplně stejné pohyby, chvílemi ani nevím, která je ta nemocná. Taky nemám čas na to myslet. Tady jde o můj život.

Když už se mi zdá, že toho mám fakt dost, tak jsem vyzdvižen, vyždímán a zamotán do osušek a ručníků. Když proklubu hlavičku z té mokré změti, mám opravdovou radost. Přežil jsem! Hned začnu olizovat všechno, co mám nejblíž čumáčku. Sebe, Janu i Jarouška. Taky do mě vjede nečekaný elán. Chci se rychle vymotat a prát se. Jenže teď zase nastupuje česání a fénování. Nevadí, budu teda bojovat s tím protivným fučákem a s hřebenem.

A co bylo dál? Začal jsem zase chodit víc ven, je sice zima, ale mám nový kabátek, skoro takový, jako mají moji páníčci. Nožička se pomalu lepší, občas i na chvilenku zapomenu, že byla kdy nemocná. Ale jakmile si vzpomenu, tak hned začnu skákat po třech. Pro jistotu. Taky mě napadlo skákat po třech, když jsem za nějakou drobnost hubován, třeba když se vyčůrám za křeslem. Byl to dobrý tah. Hubování není tak strašlivé a o to častěji chodím ven.

Teď už je opravdu zima. A moji páníčci mi začali dělat starosti. Začali mi totiž ubývat. Už dlouho jsem neviděl páníčka dědečka a mám pocit, že ostatní jsou nějací smutní. Musím si je pořádně hlídat a hodně za nimi chodit. A nechat se hodně chovat, hlavně od paničky.

Vánoce! I když dělám, co můžu, je u nás pořád smutno. Ale já jsem teď objevil nový  strom, který najednou vyrostl u mě v obýváku. A u Jany vyrostl podobný. No, to jsem blázen. Asi, abych mohl trénovat čůrání se zvednutou nožkou. To mi totiž moc nejde. Pořád se bojím se naplno postavit na tu přední.

Čůrání zakázáno. Kousání dovoleno? Větvičky mi sahají přímo k čumáčku, to je přece přímá výzva. A kromě větviček i další zajímavé kousací věci. Jenom musím dávat pozor, abych nebyl přistižen. Oni totiž si to ti mí páníčci představují moc jednoduše. Dají mi takovou super hračku, ale pak najednou mi zakážou si s ní hrát. Ale to je dost těžké odolat, to si musí uvědomit. Nemůžu chodit okolo a nevyužít té skvělé příležitosti chňapnout po té lákavé třpytivé věci, která se přímo nabízí! Jenže nic nevydrží, jakmile do ní zatnu zoubek, je fuč, na 1000 kousků. Ale neva, na stromečku jich je veliká zásoba. A taky takový hadi. Ty jsou teda výš, musím vyskočit a ještě se trefit. To je dost těžké, takže když jsem úspěšný, tak pak bojuju, co můžu. A to ani nemluvím o tom zajímavém večeru, kdy jsem byl celý zamotaný do různých mašliček, provázků, cupoval lesklé papírky a kousal krabice. A hlavně – panička, Jana, Jaroušek i ostatní jsou skoro pořád se mnou doma. Tak to toho moc nenaspinkám, když si můžeme pořád hrát. Nejvíc musím pořád do všeho kousat. Už delší dobu mě strašně svědí tlamička, trošičku někdy i pobolívá. Jazykem cítím, že mám zubů plnou hubu, vlastně moji krásnou tlamičku. I Jana říká, že mám pusinku jako krokodýl.

 

 

25.06.2007 11:40:02
nackinsn55

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (2828 | 28%)
Ne (2469 | 24%)

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one