Nový příspěvek

Pořád zima, ale přichází jaro
Pořád se děje něco nového a pro mě neznámého. A nedobrého. Představte si, že Jana, Jardík i Mirek si dovolili odjet a mě nechat samotného jenom s paničkou. Začalo to docela příjemně strávenou sobotou. Jana, bůh ví proč, vytáhla takovou obrovskou, zajímavou tašku, na kterou jsem musel začít hned štěkat, ale později jsem zjistil, že se do ní dá vlézt a taky se dá pěkně kousat a vůbec, moc se mi líbila. Zábava byla, i když do ní Jana začala dávat různé věci, a já je zase tahal ven nebo si v nich hrabal pelíšek. Jana se smála a Jarda se přišel podívat a taky se smál a moc jsme si to užili. Nechápal jsem, proč jí nakonec zavřeli a hra byla skončena. Těšil jsem se, že zítra začnem nanovo, ale přišla zrada. Ráno sice všichni odešli jako vždy, jenže odpolko se nevrátili! Jenom panička. Čekal jsem u dveří a kňoural, přece musí přijít alespoň Jaroušek, ale nikdo. Byl jsem z toho hrozně nešťastný, pořád jsem běhal za paničkou a nevěděl co se děje. Oni totiž nepřišli ani další den a ani potom. Opravdu mě to vyděsilo. Panička se sice chovala jako dřív, hodně si se mnou hrála, ale mě pořád něco chybělo. V noci jsem špatně spinkal a i přes den pořád čekal, kdy se otevřou dveře a všichni se vrátí. Největší strach jsem měl, když odešla i panička. Musím přiznat, že jsem se hodně naplakal, nejvíc ráno. Přece bylo jednou dané, že ráno chodím všechny budit a hrát si a šmejdit. A najednou tady nikdo nebyl. Ale konec dobrý, všechno dobré. Konečně se mi vrátili. No já měl takovou radost, že jsem nevěděl co dřív. Pořád mi připadalo, že na ně málo skáču a málo je olizuji a málo kňučím. Tak hodně jsem jim chtěl ukázal, že se mi stýskalo a že jsem rád, že se vrátili. Určitě to na mě poznali, protože si ke mně sedli na zem a krásně jsme se vítali navzájem. Další den se mi trošku rozleželo v hlavičce, jako to od nich bylo podlé, tak jsem si úplně nejvíc ze všech všímal celý den paničky. To aby si uvědomili, že ona mě neopustila.
A hodně teď chodíme ven. Občas už nedostanu ani kabátek, začalo být teplíčko a taky už není tolik té studené vody, která mi vždy smáčí celé bříško. Co je trošku nepříjemné, je moje srst. Mám ji čím dál víc delší a delší. Nejsem žádný parádník, proto nechápu, proč se musím česat. A tak často.


Česání: Jana má několik kartáčů a hřebenů, některé příjemně hladí, jiné jsou na rozkousání. Těmi hladkými mě češe a hladí od malička. I když se mi to moc nelíbilo, Jana je přece jenom silnější a taky zná celou řadu donucovacích prostředků. Třeba drbání na bříšku. Podrbe, učeše, podrbe, učeše. Pořád jsem nemohl rozhodnout, jestli mám oželet drbání a nenechat se česat nebo si užívat a přetrpět hřeben. Párkrát jsem zkusil po hřebenu chňapnout a utéct, ale nevyšlo mi to. Jana se totiž někdy mění v chobotnici, protože dokáže udržet všechny moje tlapky, kousající tlamičku a ještě po mně rejdit kartáčem. To je pak nevyrovnaný boj, který po několika minutách vzdávám zcela vyčerpán a odevzdaně držím. Naštěstí to nikdy netrvá dlouho a vždycky se pro mě nakonec najde nějaká odměna. Takže po několika marných pokusech se už snažím moc nebránit (stejně to nemá cenu), občas sice vykviknu, když mám pocit, že mi to není příjemné, ale vcelku se to dá vydržet, protože odměna nakonec bývá zajímavá. O jídlo celkem nestojím, musí následovat hra. Nejlépe na přetahovanou. Vím, že u té se vždy celý znovu zacuchám, takže je nakonec vítězství moje!
Lepší je, když mě češe panička. Ta bývá ještě jemnější a často vynechává krizové partie okolo bříška. Čištění očiček nebo oušek nazvu jednoduše: týrání malých bezbranných pejsků a vždy si to protrpím.


Panička mě také opustila! Vůbec to nechápu! Ráno mě nakrmila, odešla jako vždy a už nepřišla. Odpolko mě to ještě moc nevadilo, protože den byl hodně rušný. Jana se mnou byla dlouho venku, hodně jsme se procházeli a taky si hodně hráli. Večer mi dala dobré papání a zase si se mnou hodně hrál Jaroušek. Plně to na mě dolehlo až večer, když nastala doba spinkání a můj pelíšek se octnul u Jarouška v pokoji. Napřed to ještě byla zábava, protože Flíček byl zavřený a já mohl šmejdit po celém pokoji beze strachu, že se na mne odněkud vyřítí. Ale pak jsem byl najednou hrozně unavený, zalezl jsem si a ihned usnul. Probudil jsem se v noci a chvilku mi trvalo, než jsem se rozpomněl, kde vlastně jsem. Trošku jsem zakňoural a Jarda mě trošku pohladil. Tak jsem zase usnul. Ale nejen noci, ale i dny byly jiné. Panička pořád nepřicházela a mě se moc stýskalo. Málo platné, zvykl jsem si na paniččino chování a hlazení, sezení u ní v křesle, spinkání na gauči i cupování jejích rukou. Jana s Jardou si se mnou také hráli a hodně chodili ven, ale panička je panička. Jako by to nestačilo, tak mě jednou strčili do auta a všichni jsme odjeli. Vím, že autem jezdím jenom k tomu nevonícímu člověku, tak jsem s začal bát, ale ostatní si povídali a smáli se a taky jsem mohl sedět Jardovi na klíně, tak jsem se bát přestal koukal z okýnka. Koukal jsem tak dlouho, až mě začaly bolet nožičky, tak jsem si lehnul a dokonce i usnul. Když jsem se probudil, vůbec nic jsem nepoznával. Byl jsem asi hodně daleko od našeho domečku, protože žádnou z vůní jsem ani trošku nepoznával, navíc mi byla hrozná zima i když jsem měl zase svůj kabátek a co bylo nejhorší – okolo byla spousta toho bílého, studeného bláta, co mě vždycky tolik studí na tlapičky a na bříško. Jenže jsem neměl čas se moc rozkoukat. Vydali jsme se na pochod. Za chvíli jsem zapomněl na zimu a mokro. Okolo bylo tolik zajímavých věcí a já mohl běhat kam jsem chtěl a čuchat a štěkat. Něco takového jsem ještě nezažil. Celý den venku, to byla krása. I když odpolko jsem už byl rád, když jsme se vrátili k autu a já zalezl do svého pelíšku. Ale překvápkům nebyl konec. Chvilku jsem zase jeli, nestihl jsem sni pořádně usnout a zase zastávka.

Moc se mi nechtělo ven, přeci jen jsem měl už dost unavené nožičky, ale uslyšel jsem známý hlas. Doslova jsem vyletěl z auta a bezhlavě se řítil za tím hlasem, který mi zněl jako krásná odměna. Panička! Já měl takovou radost, že jsem se málem počůral. Vítal jsem ji pořád a pořád a znovu a koutkem oka jsem viděl, že Jana se zase vítá s Karolínkou, to je další lidské štěně, které často jezdí k nám do domečku. Tak tady je moje panička! Vyměnila mne za Karolínku a je s ní v téhle ošklivé zimě. Ale vůbec se mi nechtělo se urazit a zlobit se na paničku, měl jsem tak velikou radost, že ji zase vidím. A pak jsme zase chodili a mě najednou nožičky vůbec nebolely, protože jsem musel dávat na paničku pozor a na nic jiného neměl čas. Jenže potom všechno skončilo, nasedli jsem do auta, já vlezl Jarouškovi na klín a jelo se pryč. Domů. Bez paničky.
Trvalo ještě několik dní, než se panička vrátila zpět a vše se vrátilo do starých kolejí. Za tu dobu jsem si prožil své. Nemůžu říct, že by se mi stalo něco ošklivého, hodně jsem chodil ven, hodně si hrál, ale pořád mi něco chybělo. Občas jsem sám nevěděl, proč stojím u dveří a čekám. A pak jsem se dočkal. Zase jsme byli všichni pohromadě a já byl spokojený. A mám také novou zkušenost: když chybí někdo z mé lidské smečky, tak se mi opravdu hodně moc stýská. Dokud jsem je měl všechny, tak jsem si to ani neuvědomil, ale teď už vím, jak je smutné, když někdo z nich na chvíli zmizí.


Ale počkat, přeskočil jsem důležitou věc, které se mi ještě přihodila v době, kdy nebyla panička doma.


10.08.2007 10:17:59
nackinsn55

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (2828 | 28%)
Ne (2469 | 24%)

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one