Pes a agility

Pes přítel člověka a agility

Ten čas tak letí a Jana nemá vůbec čas zaznamenat ani ty nejdůležitější události.

 

Tak ve zkratce:

 

Na jaře vyšel článek v časopise Pes přítel člověka o luxaci pately (čéšky) malých plemen. A představte si, že i moje zkušenosti tam jsou otištěny. Stejně jako moje fotografie. Tak to už jsem konečně „slavný pes“.

 

Jako každý rok, zase byly moje narozky, tentokrát bez dortu, ale zato se spoustou mňaminek a nových hraček a taky balónků. Úžasná je třeba ta chlupatá věc, ze které kouká tkanička a když jí Jana za tu tkaničku drží, tak se ta chlupatice celá třese a já mám co dělat, abych jí udržel v tlamičce. To s ní potom bojuju jako blázen a nakonec mě vítězství nemine.

 

Pak jsem musel na trhání zoubků. Ano, moje malé řezáčky začaly bolet a bolet, taky se dost hýbaly, tak jsem o ně přišel. Zase jsem vše prospal, takže vše dopadlo OK. Ostatní zoubky panička pravidelně čistí jako blázen … Jo a protože mi zoubky chybí v dolní čelisti, často mi teď vypadává jazyk. Jana s Jardíkem se tomu smějí, ale ono to dá práci, udržel tak dlouhatánský jazyk v pusince bez zubů. Však na to taky časem přijdou J

 

Karolínka začala chodit do školy a moje panička jí skoro každý den vyzvedává. A já chodím s ní. Před školou čekám, i když ze začátku jsem se trošínku sám bál. Ale teď už ne. Když je ošklivo, tak mě panička schová pod kabát a vezme sebou. Ale nesmí nás nikdo vidět, pejskové do školy nesmí. A cestou domů mi panička občas nasadí obojek a vodítko, protože Karolínka mě chce vodit. Jenže to se mi vůbec nelíbí. Daleko lepší je, když vodí Jimánka. On má totiž větší sílu a někdy to bývá docela legrace.

 

Potom se musím pochlubit, dostal jsem od Fanynky, vlastně od její paničky Zorky několik nových zimních kabátků. No, musel jsem. Protože ty staré vestičky a kabátky mi vůbec neslušely!!! Ale teď, i v tom nejohavnějším počasí mi je teplíčko a navíc se mi krásně běhá a čuchá. Moc děkujiiiiii!!!

Jimi je na tom o hodně lépe, protože má svůj chlupatý kožich a žádná zima k němu nemůže.

 

Jana mě vzala na agility!

Konečně jsem se dočkal. Jednou, když Jana s Jimim jako vždy odjížděla, koukal jsem, že si bere i můj pelíšek a hračky. Byl jsem hned celý nedočkavý, co se děje a jestlipak teda jedu také? Ano, ano, ano! Konečně jsem se dočkal a vyrazil na tu zajímavou hru. Celé to probíhalo v takové obrovské místnosti – v hale. A bylo tam pejsků. A já jsem se žádného nebál. Chvíli jsem se jenom díval, na ostatní pejsky a taky jak běhá Jana a Jimi.  Dokonce jsem se po chvíli odvážil, jim běhat naproti. Ale to se Janě moc nelíbilo a nařídila mi čekat v pelíšku.  Jenže to se nedalo. Viděl jsem, jak Jimi pořád něco dostává a chtěl jsem taky. Tak mě Jana vzala taky mezi překážky. Měl jsem je úplně nizoučko, takže jsem je skoro jen překračoval. Ale pak přišly tunely. To bylo něco. Do prvního jsem vlítnul a teprve na konci mi došlo, že se mi určitě mohlo něco stát – no jasně, sám v tak dlouhé díře. Proto jsem se do dalšího už tolik nehrnul a vše si pořádně prohlédl. A zjistil, že na konci čeká Jana s dobrůtkou! Mazal jsem, co mi nožičky stačily! Potom jsem zjistil, že kromě světlých a rovných tunelů jsou i tmavé a zakroucené tunely. Skoro jsem v nich zabloudil. Ale na konci vždycky čekala Jana s nějakou mňaminkou. A pak jsem běhal po kladině. To byla výška, Jana mě hnala dopředu, že jsem ani neměl čas se kouknout dolů. Ještě, že tak, jednou jsem hodil očkem ke kraji a málem mi hrůzou z té výšky zdřevěněly nožičky.  Takže jsem raději koukal jen dopředu a šupajdil pro odměnu. Moc se mi to líbilo.

Jenom škoda, že nechodím tak často, jak bych chtěl. Přece jen, musím být opatrný na kolínka.

 

 

15.04.2011 10:41:36
nackinsn55

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (2828 | 28%)
Ne (2469 | 24%)

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one