Podzim v plném proudu

Podzim v plném proudu
Tak se stala, která mě postihla dost citelně, byď byla jen dočasná. Panička zase odjela a mě tak opustila. Přestěhoval jsem se nahoru do patra k Janě, Jarouškovi a Mirkovi. Přes den, jo to bylo bezva. Napřed jsem chodil s Janou do práce. To jsme jeli napřed autobusem. Mám svou cestovní tašku kam se můžu celý schovat a nebo naopak vystrčit hlavičku a pozorovat, co se děje. Podle nálady. Cesta trvá jen kratičce, zato se jde potom dlouho pěšky. Což mě tedy vůbec nevadí, aspoň můžu hodně běhat a čuchat. I když nám občas dost pršelo, to jsme potom dorazili, jak říká Jana, jak mokré myši. Alespoň já potom vypadám rozhodně jako mokrá myš. U Jany v práci se mi celkem líbí. Má tam veliká okna až na zem, ze kterých můžu celý den pozorovat dění. A taky štěkat, když vidím něco, co se mi nelíbí. A to já vidím skoro pořád. Jana taky sedí skoro pořád na jednom místě a když chci spinkat, tak si mě vezme na klín a já můžu odpočívat beze strachu, že mi v nestřežené chvilce někam odejde. Cestou domů zase běhám a čuchám, ale potom doma bez paničky. To mě trošku přepadal smutek. Nejhorší to bylo v noci. Jsem zvyklý spinkat buď s paničkou v ložnici nebo sám v kuchyni, to podle mojí nálady, jak kdy. Jana tedy usoudila, že budu spinkat v kuchyni. Napřed jsem to vydržel, co to je – jedna nebo dvě noci. Ale potom už se mi zdálo, že toho bylo dost a místo obvyklého buzení v šest hodin, jsem zkusil vstávat dříve. To kvůli tomu stýskání. Tak se mnou Jana vstala dříve. Taky musím přiznat, že o to víc si pak se mnou s Jarouškem přes den hráli a večer jsme ještě chodili na dlouhatánskou procházku. Ale to stýskání po ránu bylo stejně nejhorší, tak jsem se budil stále dřív a dřív. Nakonec se mnou jedno odpoledne Jana s Jarouškem podnikli dlouhatánský výlet, taky jsme byli na návštěvě a do domečku jsme se dostali hodně, hodně pozdě. Jenže to už ve mně začalo klíčit podezření. Určitě mě chtějí unavit a utahat, abych pořádně spal a na smutek po paničce zapomněl. Ale to se moc spletli. Jen co mě uložili do pelíšku, všechno se ve mně probudilo. Počkal jsem až bude všude ticho a začal jsem opatrně naříkat a smutnit. Tak Jana přišla a opět mě uložila. Jenže mě se najednou vůbec spát nechtělo a tak jsem po chvíli začal nanovo. No, co mám povídat, vydržel jsem střídavě kňourat a poštěkávat skoro celou noc, dokonce i nějakou tu noční rychloprocházku jsme podnikli, to si asi Jana myslela, že mě bolí bříško a chci ven. Když začalo svítat, musím přiznat, že už Jana nebyla tak vlídná. Pořád mi vysvětlovala něco o tom, že kdyby mě vzala k sobě, tak by mě Mirek ráno určitě zašlápl, ale tomu se mi nechtělo věřit. I když je pravda, že Mirek je v těhle věcech podobný Barunce, taky se mi moc nevyhýbá. Nakonec ale bylo ráno a den byl krásný a veselý a já si mohl hrát s Jarouškem a honit se s Flíčkem. A víte, co bylo večer? Šel jsem spinkat s Jarouškem. Bylo to přesně tak, jako když jsem byl ještě malé miminko. A musím přiznat, že jen co jsem se k němu zachumlal, tak jsem usnul a probudila mě až ráno Jana. To už byl dávno den a my museli na pravidelnou ranní procházku. Krásná noc! A ten den se stalo ještě něco krásnějšího. Vrátila se mi panička. Měla spoustu tašek a voněla neznámou dálkou a hrozně, hrozně se na mě těšila. To jsem poznal na první pohled a samou radostí se shledání jsem se málem zbláznil.

A tenhle neobvyklý týden nebyl jediný. Vzápětí se něco stalo s naším domečkem. Skoro všechny věci z místností někam zmizeli nebo se alespoň schovali pod takové legrační ubrusy a igelity. Když jsem po nich chtěl běhat a skákat, tak mi to hrozně klouzalo, koberce zmizeli a pokoj vůbec nevypadal jako můj známý, hrací pokoj. A u Jany to vypadalo stejně. A nebyl jsem sám, kdo touto změnou trpěl. Kocour Flíček byl dokonce vystěhován Jarouškova pokoje a přemístěn do koupelny. Teda nadšený z toho vůbec nebyl. Zalezl do nejhloubějšího rohu pod vanu a s nikým nemluvil. A ani se se mnou nehonil. Proč to všechno? Začali k nám chodit cizí lidé a nosit neznámé věci a vůbec si v našem domečku dělali, co chtěli. Tady musím připsat svůj obdiv Barunce. Řádila v kotci jako pravá šelmy a zlobila se co jí hlasivky stačily. Samozřejmě jsem jí pomáhal a štěkal na celé kolo a na všechny. Jenže tihle lidé naprosto drze řekli, ať mě moji páníčci dobře hlídají, prý nemají čas se dívat pod nohy, aby na mě nešlápli. Skoro jsem se urazil. Pak mi ale došlo, že tak maskovali svůj strach přede mnou, určitě se báli o svoje nohavice, protože jsem už měl vymyšleno pár výpadů zpoza dveří. Tak jsem zase začal chodit s Janou do práce. To už byla pro mě rutina. Ale když jsem se vrátili domů, tak jsem koukal jako blázen. Napřed zmizely okna a v našem domečku byly obrovské díry. Jo, to by se to teprve pozorovalo, co se děje venku. Jenže díry tam dlouho nebyly. Hned druhý den, po návratu, jsem zkontroloval, že okna jsou zase na místě, sice drobátko jiná, ale jsou tam. Zkrátka, týden byl u nás tak nějak naruby. Přes den s Janou v práci, odpolko buď venku nebo s Flíčkem v koupelně a v noci jsme spali s paničkou na zemi oba. Bylo to celé takové dobrodružné a možná i trošku nebezpečné, třeba když jsem zvědavě nakoukl do kýble a on se na mě převrhl a celého mě umazal takovou šedou a studenou hmotou. Samozřejmě následovala koupačka. Nebo jsem chtěl vyšťourat svého zapomenutého plyšáčka a při tom na mě spadl a následně mě úplně zamotal obrovský nepřítel igelit. A Flíček bydlel stále pod vanou. Byl jsem to já, kdy ho po několika dnech pomohl spod vany dostat a ukázat mu, že i jeho pokoj je zase stejný a on bude mít dokonce víc místa u okna a bude tak moct lépe pozorovat okolí. Musím podotknout, že Flíček od té doby z okenního parapetu slézá jedině na jídlo nebo na honění se mnou.
22.01.2008 16:05:45
nackinsn55

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (2828 | 28%)
Ne (2469 | 24%)

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one