Pořád se něco děje

Už to bude skoro rok, co jsem si nic nezapsal do deníčku. Bude to tím, že Jana změnila práci a taky jí Jimík kapánek vyrostl a času je čím dál tím méně.

Takže jen pár větiček. Koťata rostla a rostla a jednoho dne si nějací cizáci odvezli mojeho nejoblíbenějšího kámoše – zrzínka. Trošičku mi bylo smutno, ale ostatní dvě mi smutek zahnala. Byla stále divočejší a divočejší. Brzy začala lézt a šplhat a hra s nimi nebyl vůbec jednoduchá. Zákon schválnosti byl, že jako druhá odešla kočička, se kterou jsem se přeci jen kámošil víc než s posledním kocourkem. A tomu bylo smutno. Když už to vypadalo, že si ho necháme, našli se zájemci a já se rozloučil i s tím posledním. Kočka šla zase bydlet ven, další koťata už nehrozila, protože jí Jana nechala vykastrovat. Tak byl náš domeček zase v rovnováze – dva psi a dvě kočky, dva venku a dva uvnitř.

Musím ještě zdůraznit, že Jimík začal hrozitánsky růst a zdá se mi čím dál tím víc nebezpečný. Pořád skáče, běhá, chlupy mu lezou do očí a často mám pocit, že nevidí. Že mě vůbec nevidí. Ale chodíme spolu stále na dlouhé procházky a já ho učím být odvážný a nebojácný. A on je hravý a ztřeštěný, ke každému se vrhá, k cizím lidem i k cizím pejskům.

 

Podzim byl ale i trošíčku smutný, to když moje panička na dlouhou, předlouhou dobu zmizela. Jana mi sice vypravovala o tom, že má nemocnou nožičku a že se vrátí úplně zdravá a čiperná. Jenže to trvalo tráááášně dlouho. Mnoho týdnů jsem bydlel nahoře v patře a o paničce se mi tak akorát zdálo. Ale Jana mě za ní vzala. Napřed do nemocnice, úplně potají, až na pokoj – prý aby měla panička lepší náladu a lépe se uzdravovala. A potom, když byla v lázních, tak jsme jí jeli taky navštívit. Ale do lázní pejskové také nesměli, tak mě tam Jana propašovala v tašce. Doufala, že budu potichu a panička bude mít radost až mě uvidí. Jenže copak jsem mohl být potichu, když jsem po několika týdnech viděl svojí paničku?!!! Copak jsem jí mohl potichu přivítat a radovat se z ní?!!! Ale dopadlo všechno dobře. Na vánoce byla panička doma, všichni jsme byli pohromadě a to mám rád. Dostal jsem krásné dárečky a dokonce jsem si chvíli mohl hrát i s těmi, co dostal Jimi.

Ale mému trápení nebyl konec. Začaly mě bolet zádíčka. Vůbec nevím proč, ale někdy nemůžu ani ležet, ani sedět, stojím a čekám až to přejde. Naštěstí to nebolí moc často. Protože Jana ani panička s tím nic nedělají, tak to snad nic nebude.

 

Zima pak utekla rychle. Taky proto, že pak zase Jana s Jardíkem byli dlouho nemocní a se mnou doma a to je vždycky veseleji. Sice pořád kašlali a smrkali, ale zase leželi v postýlce a já mohl s nimi. Jo, to jsem si užil hlazení a drbání a taky házení balonku a přetahování. Když se vyléčili, bylo už jaro. Z Jimánka se stala obrovská chlupatá koule, která neustále skáče z místa na místo. Jestli mě vidí nebo ne, to nevím, ale rozhodně na mě šlape a strká do mě čumákem. Určitě si chce se mnou hrát, ale když on je tak veliký!!! Já si s ním hrát nechci, na zlobení a praní mi úplně stačí Flíček.

A jedna smutná věc nás potkala, opustila nás naše venkovní kočička. Vůbec nevíme, co se jí stalo, možná do ní narazilo auto … Jimánek jí našel, vypadala, jako když spinká, ale ona spinkala opravdu a navždy.

17.08.2009 15:08:27
nackinsn55

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (2828 | 28%)
Ne (2469 | 24%)

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one