MR BC srpen 2010: Musela jsem se zbláznit nebo nebýt dočasně při smyslech, když jsem na tuto akci Jimiho přihlásila. Tak to vidím teď, s odstupem roku po mistrovství.

Ale začnu od začátku.

Když byl Jímovi necelý rok (jaro 2009), navrhla mi kamarádka, jestli s ním nechci zkusil agility. Jen vzdáleně jsem tušila, co to je, ale okamžitě jsem souhlasila. Jimánek byl nadšen. Od začátku rozený talent. Skočky měl samozřejmě na small, ale běhal a skákal jako o život, do tunelů se vrhal s nadšením a za tunelem nešel zastavít ani otočit. Do té doby naprosto neštěkavý, klidný a ovladatelný pes se na parkuru postupně měnil v nezvladatelné chlupaté monstrum, které vydrží hodiny nepřetržitě štěkat, a pro které je panička jen další překážka na trati a tudíž je jedině správné jí občas uštědřit důrazné kousnutí. A tak jsme agilitili. Jimánek si to naprosto užíval a já bojovala s naprostou nevědomostí, co si na parkuru počít. Jako začátečník jsem ne vždy správně pochopila insktuktora a Jimi toho vždy využil. On byl ten, kdo určoval dráhu ("beru všechny překážky"), kdo určoval rychlost ("ta největší, jinak tě kousnu") a kdy a kde je konec s odměnou ("další modřina na stehně, protože nestíhám hodit balonek"). Po negativním rentgenu kyčlí (huráááá!) jsme postupně zvedali výšku až jsme skončili na large. A já se snažila dostat do hlavy všechny zákonitosti vedení psa na parkuru. Dnes (po dvou letech běhání) můžu objektivně napsat, že Jimi je pořád z našeho týmu ten lepší. Přibližně po roce běhání (započítány i skoro tři měsíce bez tréninků, kdy jsem byla 2x operovaná), jsme celkem zvládali trať s cca 10 překážkami. Skočky bez problémů, slalom krásný, zóny byly zbíhané, celkem v pohodě, kruh jak kdy, dálka nevadila a zeď Jíma proskakoval a bořil. Stůl viděl jednou a houpačka bylo velké dobrodružství. A tak jsem se rozhodla ho přihlásit na MR BC, které se konalo v srpnu. Před tím jsme ještě zvládli dvoje neoficiálky. Výsledky byly jednoznačné - buď umístění nebo disk. Při přihlašování mě trošku rozhodila e-mailová korespondence ohledně našeho startu. Upozorňovala jsem, že to bude náš první závod a tudíž bude potřeba přeměřit psa. Už v té chvíli jsem byla za naprostého blázna, který jde na první závod rovnou na mistrovství republiky.

Přes léto jsme moc netrénovali, dovolené, prázdniny, výlety a týden před závodem jsme trávili na dětském táboře.

Závod: Nebudu se rozepisovat o cestě do Jesenice a potom rychlý přesun směr Plzeň. Jen bych se ráda zmínila, že za roky závodění ve služební kynologii jsem se nesetkala s tak bezproblémovým přístupem závodníků ke vzniklým komplikacím, jako u majitelů beardetek. Nic není problém a všechno s úsměvem. Jsme prostě stejní, jako naši psi J

Prohlídka tratě v neoficiální kategorii ztřeštěnců mě trošku znervózněla. Hodně překážek, velký prostor. Jó, to se Jíma rozběhne a kde mu bude konec … Ale Jimánek je závodník – dali jsme druhé místo a bez trestných bodů. V tu chvíli už jsem už žádný úspěch nepotřebovala. Měla jsem hroznou radost. Dívala jsem se na další neofiko kategorii specialistů. Na můj vkus a zkušenosti dost těžká.

Ale to nebylo nic proti tomu, když rozhodčí Zdeněk Spolek postavil trať pro agility. Procházela jsem mezi 20-ti překážkami jako Alenka v říši divů a jen si dokola opakovala, kde a jak budu na Jimánka vřískat povely. V tu dobu jsem neměla ani ponětí o směrových povelech, o stahování okolo bočnic, samostatných nábězích do slalomu, otočky jsem si pletla a rukama buď mávala moc nebo vůbec. Ale Jimánek je talent (jak už jsem řekla) a poklad. Vydržel skoro celou trať mých zmatených povelů a pro něj naprosto nepochopitelně postavených překážek. Chybu udělal (podle rozhodčího ne on, ale já!) při vyběhnutí z tunelu. Místo do slalomu (byl složen z bílých tyček, ani já ho pomalu neviděla) se vrhnul na áčko. Opravili jsme a v krásném a čistém tempu dokončili běh. Odměna pro Jímu byla zasloužená, prvně v životě se setkal s tolika překážkama, zatáčkama a točením a dalšími agi záludnostmi. Z 12 startujících psů doběhli 4. Někteří by se diskli i víckrát. A někteří po disku dokončili parkur taktéž naprosto dokonale. Následoval jumping. Tady byla trať skutečně hodně technická. jen se hemžila prvky, na které i dnes valím oči a nevím, jak je vyřešit. Ale bojovali jsme dál. Jimánek běhal a skákal jak nejlépe dovedl a já se snažila mu to nekazit. Rozhodila nás až jedna z posledních kombinací. To prostě Jimi nechápal a já mu to nedovedla vysvětlit. Hned bylo na světě dvojité odmítnutí. Ale pak jsme se zase „chytli“ a doběhli bez dalšího klopýtnutí do cíle. Z 11 startujících na 5. místě se známkou VD. Bylo to něco úžasného, měla jsem obrovskou radost a i na Jimánkovi bylo vidět, že se mu běhání líbilo. A taky jsem utržila jen jeden kousanec a to se dá také počítat jako úspěch J

Takže letos, pokud budeme zdrávi, do toho jdeme zase!

 

 

 

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (2828 | 28%)
Ne (2469 | 24%)

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one