19.3.2011 – První dogdancingové závody, Letná  - Dog Show

 

Naše první závody jsem moc pečlivě nevybírala. Prostě ve mně najednou uzrálo přesvědčení, že bychom měli začít a hlavně hned, než si to zase rozmyslím. A tyhle se úplně nabízely – v Praze, dokonce na mé narozeniny – to mělo být dobré znamení. V rámci přípravy jsem si vyposlechla mnoho a mnoho filmových písní (podmínkou startu), prohlédla spousty videí a také přečetla obšírné rady jak se připravit na první závod a vůbec – co a jak. Ještě, že úspěšné dogdancingové závodnice mají internetové stránky a podělí se se svými zkušenostmi. Díky.

Když jsem nabyla přesvědčení, že mám tu PRAVOU hudbu (z filmu Krotitelé duchů), začala jsem připravovat kroky. Nutno zdůraznit, že Jimánek umí spoustu cviků a póz, ovšem mi nějak nedošlo, že všechny vykonává pouze jednotlivě a za pamlsek, či hračku a prakticky necvičíme přechody z jednoho cviku do druhého. Poté, co jsem nachodila stovky metrů po bytě a dávala dohromady sestavu jsem vyrazila se sluchátky a s Jímou vyzkoušet teorii v praxi. A ejhle – Jimánek to vyřešil po svém. Jistě, že umím chodit bokem u levé i pravé nohy, ale napřed něco dej a já pak udělám, co ti na očích uvidím. Jasně, umím plazit, skákat a couvat a otočky na všechny strany, ale pouze něco za něco. Nic nedáš? Tak v tenhle moment nasadil Jimánek výraz, který určitě každý u svého psa viděl: Pohled, který říká – tak TENHLE povel jsem v životě neslyšel! A tak začal další stupeň našeho tréninku. Napojování různých druhů cviků bez nároků na okamžitou odměnu. A termín závodů se kvapem blížil. Začala jsem pracně sestavenou sestavu měnit, protože některé cviky Jimi odmítal dělat za sebou a nebo jsme se prostě do hudby nějak nevešli. Například kategoricky odmítal na začátku sestavy udělat bác – tj. ležet bez hnutí na boku na pomalý písničkový úvod, aby se s nástupem bubnů v rychlosti převalil pro větší efekt. Jimi válel zběsile sudy jakmile jsem ho položila. Taky moc nechápal proč skákání přes nohy nekončí hozením balonku a tím jak se ode mne vzdaloval naznačoval, abych konečně něco hodila. Dávání jednotlivých pacek začal považovat za zdržování a protože se právě učí cvik, kdy se o mě v sedě opírá oběma packama, propojil si ve své chlupaté hlavě oba cviky. Jeho téměř 100% pac a ťap bylo z čista jasna vystřídáno souběžným podáním obou pacek, po kterém v mžiku následoval výskok do obličeje a ohromná radost, jak to pěkně vymyslel. Takže se sestava stále dotvářela.

Maje na mysli rady – co na začátek, aby tanec upoutal, co doprostřed a čím sestavu zakončit, jsme se konečně probojovávali k cíli, který by nám oběma vyhovoval. Jednotlivé sekvence začaly nabývat skutečnou podobu a musím přiznat, že kdykoli jsme se objevili v parku (místo našeho nejčastějšího tréninku), hned jsme měli spoustu nadšených obdivovatelů z řad pejskařů, dětí i obyčejných kolemjdoucích. To mě hodně uklidňovalo, přeci, když Jíma cvičí v takovémhle prostředí, nemůže ho nic překvapit. O něco menší starosti mi dělal taneční oblek. Měla jsem jasno, že na naše první závody vyrazíme jako jednotná dvojka – Jimánek je černobílý a já se pokusím kopírovat jeho zbarvení. Černé kalhoty, černé tričko, bílé rukávy a bílé okolo krku, šedé boty (protože bílá na zadních nohách Jimiho už dávno není bílá) a dokonce jsem měla koupenou úžasnou černobílou paruku, kterou jsem ovšem na poslední chvíli zrušila. Jimánkovi jsem se v ní nelíbila.

Asi týden před závodem se na internetových stránkách objevila startovní listina. Trošku mi zatrnulo. Vlastně ne, úplně mě to v první chvíli porazilo, kromě nás startovala naše dogdancingová špička. Páry, se kterými se nemůžeme vůbec srovnávat. Dalo se vycouvat, ale pak mi došlo – proč? Přece nás to baví a vyhrávat není náš cíl. Alespoň pro zatím J

Tak jsem aspoň Jímu pořádně vykoupala. Nebude nejlepší, ale má šanci být nejkrásnější. Bílá by mohla být skutečně bílá a vyvoněná a načesaná beardedka má rozhodně kouzlo osobnosti.

A abych se ještě víc uklidnila, jela jsem pár dnů před startem do nedaleké haly na poslední trénink. Aby na nás konečně někdo povolaný kouknul a abych viděla co Jimánek na halu, na koberec, na další lidi a psy … a byla to katastrofa! Pocit, že se na mě kouká někdo, kdo ví co dělám a dogdancingu skutečně rozumí, mě dost znervózněl. Jimiho naopak neznervóznělo nic, s prvním krokem na koberec nasadil výraz – TENHLE povel jsem v životě neslyšel – a bylo vymalováno. Naštěstí byla Anička (jinak dogdancigová rozhodčí) velice milá, mou trému chápala a snažila se poradit a ukázat co a jak. Samozřejmě mi sestavu trošku nabourala argumentem, že polovinu cviků dělám zády k rozhodčím, což je velká chyba, dále, že nedávám Jimánkovi dost prostoru, aby ukázal svůj krásný pohyb a rozevlátou beardedčí srst. Jenže 3 dny před závodem už bylo na nějaké velké změny pozdě. Ostatně, moc jsem toho ani měnit nemohla, protože mi bylo jasné, že Jimi má stejně svůj názor na to, jak se cvičí před obecenstvem – NIJAK. Domů jsem jela přiměřeně zdeptaná, ale zároveň tak nějak osvobozená. Bylo mi jasné, že už víc mě Jimánek překvapit nemůže. Zbývající dny jsem měla v plánu věnovat se hlavně prvním třem taktům skladby, aby alespoň nástup měl Jimi hezký. Protože jak naše vystoupení skončí mi bylo naprosto jasné. Dobře si uvědomuju, že jsme nikdy nezkusili přecvičit celou skladbu v kuse. Vždy jen jednotlivé sekvence, i když poměrně dlouhé. Ale co, každý začátek je těžký.

Ve středu se objevila první vážná komplikace. Jimánkovi praskla obrovská boule, kterou měl řadu měsíců na boku a která se měla hned v týdnu po závodech vyoperovat. Zůstala po ní díra někam mezi žebra a obrovská kapsa, do které by se vešla slušná mandarinka. Veterinářka by jí nejraději rozřízla a zašila, jenže potom nemůžeme startovat. Dává nám čas do pátku. Pokud se cokoli zhorší (rána, teplota, vitalita, chuť k jídlu), okamžitě naběhnout a řezat. Dvakrát denně ránu otvírám, dezinfikuji, mažu a Jimánek vzorně baští antibiotika. Výcvik končí, pejsek se nemá namáhat, doporučen klid. Z chlupů je ostříháno jen to nejnutnější.V pátek ráno mám pocit, že jsme to zvládli. Rána se pomaličku zlepšuje, Jimánek je v pohodě, takže zítra můžeme vyrazit. Jen nevím, jak to bude s válením sudů, přeci jen, rána vypadá pořád dost ošklivě.

I když jsem si už ve čtvrtek připravila vše potřebné, ale stejně jsem poslední dvě noci skoro nespala. Budila mě představa, jak mám okno a zapomenu sestavu a nebo jak Jimánek odchází hrdě středem k prvnímu člověku, kterého uvidí s nadějí, že si s ním bude hrát. V sobotu ráno jsme vyrazili s velkým časovým předstihem. Důvod byl jednoduchý – potřebovala jsem zaparkovat auto hned před vstupem, protože Jimi musí být v autě. Kdekoli jinde, pokud je nechán o samotě (ale vlastně i se mnou), je velice hlasitý, což ostatní soutěžící nelibě nesou. Lépe řečeno – vyvádí jako šílenec, řve jako tygr a všichni v okruhu 50 metrů jsou  pěkně – není slušný výraz pro to, co Jimiho řádění dělá o ostatními pejskaři. A přeci jen, dogdancing potřebuje klid na soustředění a výkon. Takže auto co nejblíže. Což jde V Praze na Letné dost těžko … ani v to sobotní ráno se nezadařilo. Poté, co jsme byli několika strážníky upozorněni, že auto nám pravděpodobně odtáhnou (i se psem!) jsem byla ještě skleslejší. Vzala jsem Jimánka na „plac“ a jen přihlížela, jak má zájem o vše okolo a já jsem na samém konci jeho hodnot. No nic, to jsem stejně čekala. S tréninkem jsme skončili stejně rychle jako jsme začali. Zatímco ostatní trénovali, já jsem se rozklepaná střídavě dívala na naši konkurenci a střídavě kontrolovala zaparkované auto na zákazu. Naštěstí se během rána uvolnilo jedno z mála povolených stání a my jsme auto bleskem přesunuli tam. Aspoň o jednu starost méně. A pak najednou přišel začátek a na nějaké starosti už nebyl čas. Nastupovali jsme totiž jako druzí. Což v našem případě byla výhra. Před námi startovala úžasná šeltička, jejíž panička měla nervy na pochodu podobně jako já. Jejich tréninkový výkon nám dával jakous takous naději, že při troše štěstí bychom je mohli porazit. Ovšem, jakmile do toho šly naostro, pozbyla jsem veškeré naděje. Šeltička byla závodní typ a nervózní panička ji vůbec neubrala na výkonu. Alespoň tak se mi zdálo. Zatímco v tréninku budila dojem pomalého rozvážného pejska, s hudbou se do ní vlil elán a jejich vystoupení mi připadalo nepřekonatelné. Pár opravdu těžkých cviků, vše pasovalo do hudby, veškeré moje naděje, že bychom je porazili, se rozplynuly.

A jsme na řadě. Jimi bystří, co se děje a já mu před vstupem na taneční plochu dávám poslední kousek masíčka. Doufám, že nějaký pach mi ulpí na prstech a mám plán. Jimi je zvyklý pořád něco dostávat z ruky, tudíž mu budu pořád před čumákem mávat prsty. Zdá se mi to jako jediná šance, aby se neobjevil ten známý pohled –  tak TENHLE povel jsem v životě neslyšel. Podávání pacek na úvod Jimi zvládl, ale očividně se těší (boule neboule) na válení sudů . A na další masíčko. U nohy chodí, ale chůze bokem se mu už nezdá. Tak kde je to maso? Slalom mezi nohama je v pohodě, další chůze, otočky. Snažím se poslouchat hudbu a dávat včas povely. Jsme skoro v půlce, prsty se mi kmitají před čumákem a Jimi stále cvičí! A chce svou odměnu! Další slalom a mělo by přicházet finále našeho vystoupení. A Jimánkovi konečně dochází, že maso není a on nic nedostane. Ještě zvládne skoky, ale pak nadobro rezignuje. Povel KUK (chůze mezi nohama) má v malíčku, ale já čtu v jeho očích úplně jiný nápad. TENHLE povel jsem v životě neslyšel. Když nic nedáš, já nic neudělám. No, nějak jsme se s tím prali ještě minutu, ale pak byl čas skončit. Dřív, než to bude úplná katastrofa. Sbohem efektní běhání čelem a zády, sbohem pivoty, sbohem plazení. Aspoň, že závěrečné bác vyšlo, potlesk, zvládli jsme to! Mohutně Jimánka hladím a přeju si mu hodit balonek a dát mísu masíčka. Jimi se samozřejmě přeje to samé, není nad to, když se v myšlenkách shodneme.

Najednou pro mě body nejsou důležité. Mám radost, že jsme to dokázali. Vím, že sice řada věcí nedopadla, ale na řešení chyb bude čas později. Panička šeltičky mě překvapuje. Píše si body a ukazuje mi, že jsme je předhonili. O prsa. O hodně malá prsa. V tu chvíli je mi to ale úplně fuk. Pořád mám ještě dobrý pocit z toho, že Jimi radostně odcvičil aspoň půlku našeho vystoupení. Už nemám trému, moc se mi líbí závodit, rozhodně do toho půjdeme znovu. V klidu sleduju další závodníky a vychutnávám jejich skvělé výkony. Je na co koukat a od koho se učit. Pár nových cviků si hned ukládám do hlavy, ty se budou Jímovi líbit. Jojo, kdybys Jimánku věděl, co se na tebe ještě chystá. Máme velké mezery, ale všechno jde. V pauze před vyhlášením se ještě jednou odhodlávám vzít Jima na koberec. Mám balonek a Jimánek udělá, co mi na očích vidí. Je to brouček a já jsem ráda, že je v pohodě. Rána na žebrech je beze změny a jeho chuť do cvičení je velká. Aby ne, balonek i masíčko jsou zase na svém místě – v mojí kapse. Na závěr je slavnostní vyhlášení a já si v duchu představuju, že třeba jednou …

Ještě se musím zmínit o názorech na naše vystoupení rozhodčích, které jsem po vyhlášení oslovila. Pes je voděn na prsty, hrůza. Ano, vím, udělala jsem to schválně (mladická nerozvážnost), ale aspoň mi nezdrhnul ke svačícím divákům. Dlouhá sestava, na konci už o ničem. To už vím teď taky, Jimi mi to názorně předvedl. Tmavé, nevýrazné oblečení, pes zcela zaniká. Vida, a já ho volila schválně, abychom ladili. Pes je hrozně málo v rychlém pohybu a nevyzní jeho projev. Hmmmm, to mi říkala Anička taky, ale on se dneska projevit prostě nechtěl. Ale kritiku a zároveň rady přijímám moc ráda. Aspoň vím, co příště ano a co ne.

Domů se vracíme ve skvělé náladě. Sice to nebyl oslnivý úspěch, ale mě stačí k radosti málo a Jimánek je radostný téměř neustále.

Dogdancing teď na pár dnů vynecháme a dáme menší pauzičku. Začíná nám totiž agilitní duben. Ale dogdancingové plány a sny mi v hlavě zůstávají. Tak snad zase příště J

 

 

 

 

 

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (2828 | 28%)
Ne (2469 | 24%)

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one