Přátelé a nepřátelé

 

Přátelé a nepřátelé

Začnu přáteli, protože těch je víc.

Moje smečka čítá: babičku – mojí paničku. Že je to nejhlavnější panička vím podle toho, že bydlím s ní v přízemí našeho domečku a hlavně s ní spikám. Mám teda svůj pelíšek, ale když je mi smutno, tak si mě vždycky k sobě vezme. Taky mě krmí, ale jídlo je nepřítel, tak o tom zase jinde.

Další ve smečce je Jana. S ní nespinkám, protože s ní spinká někdo jiný a ten se na pejsky netváří vůbec přívětivě. Bydlí v patře nade mnou a já za nimi běhám tak často, jak jen to jde. Vždycky tam najdu něco nového a zajímavého, na co musím hrozivě štěkat nebo to pořádně rozkousat. A taky tam většinou najdu Jardíka. To je lidské štěně a umí si se mnou báječně hrát. Tedy, pokud zrovna nesedí u počítače a netváří se důležitě. Někdy mě vezme na klín, jenže já vidím na stole tolik věcí, že je musím všechny chtít nebo aspoň štěkat na vše, co z té výšky vidím.Přítel je konečně i Mirek, který sice pejsky nemá rád (jak už jsem řekl), ale když se hodně smutně koukám, tak mě taky pochová a hlavně mi občas podstčí nějakou dobrůtku.Mezi další přátelé řadím konečně všechny lidi, kteří k nám občas příjdou na návštěvu, obzvlášť jednu malou holčičku, která mi vždycky hází balonky.

Další velkou přítelkyní je ovčanda Baruška. Když říkám velkou, myslím to doopravdy, protože je tak veliká, že i miska na její večeři je větší než já. Už mě naučila spoustu důležitých věcí. K nim patří hlavně hrabání v zahradě a kousání klacíků a vlastně kousání všeho. Taky umíme prohánět ptáky, hledat různé voňavé věci (kterým ovšem panička říká fujtajbli). Někdy mě trošku vyděsí tím, jak rychle se přižene, ona moc nekouká kam šlape, tak to se jí potom klidím z cesty. Taky bych se s ní chtěl víc honit, ale to nám zase zakazuje Jana. Říká, že jeden úraz stačil. (viz – deníček – zlomená pacička). A pěkné od Barušky taky je, že mě vždycky zbaví velkého nepřítele – jídla v mé misce.

Plyšáci a další hračky – mám jich snad víc, než fousků na tlamičce. Některé jsou oblíbenější, ale všechny mají něco společného – nechají se ode mne kousat i trhat, aniž by se bránily.

Pejsci venku – potkáváme jich celou spoustu a vetšina je velice milá, i když jsou skoro všichni o hodně větší než já.

Na hranici mezí přáteli a nepřáteli se pohybuje kocour Flíček. Je taky daleko větší než já, má ošklivé drápy, ale já ho rád honím. A když přede mnou utíká, tak je to přítel. Jen někdy na mě číhá za dveřma a když jdu okolo tak na mě ze zálohy vystřelí a nějakou mi plácne. A to se hned změní v nepřítele a já musím štěkotem přivolat Janu, aby mě zachránila.


Teď probereme nepřátele:

Jídlo! Dost obtěžující záležitost. Jím většinou jen proto, abych udělal paničce radost. Naštěstí jsem už vymyslel pár fíglů, jak si jídlo zpříjemnit – viz. Co zabírá

Více nohou pohromadě – návštěvy začínají hezky, protože všechny přivítám, ovšem potom jsem vykázán na své místo, z hloupého důvodu, abych se nepletl pod stolem a někdo mě nekopl. Jako kdybych já mohl za to, že nohy kopou.Ale už mám vyčíhlé momenty, kdy upěnlivým pohledem přesvědčím paničku nebo Janu, že si mě vezmou na klín.

Zrcadla a lesklé plochy vůbec – tady jsem přesvědčen, že nic takového neexistuje, protože vím, že za každým sklem se skrývá ošklivé rozčepejřené psisko, na které musím hned štěkat a hrabat. Nejhorší je, že se mě vůbec nebojí a začne dělat to samé. Nechápu, proč se tomu ostatní vždycky smějí, když já tak statečně bojuju.

Teda, nepřátel mám hodně, protože mi asi v žilách koluje krev nějakého fakt bojového plemene, takže útočím na všechny neznámé zvuky a věci (koště, štafle, vysavač, holicí strojek, vrtačka, sekačka, …) Ale vždy to mám pod kontrolou. Nad čím občas kontrolu ztrácím je opravdový strach před hlasitým motorem autobusu, motorky nebo třeba náklaďáku. Ale už začínám zjišťovat, že mě vždycky někdo zachrání.

Tak už jsem zase o pár měsíců starší a musím doplnit některé mé oblíbené činnosti:
V první řadě to je moje vzrůstající obliba ve voňavých věcech. A ne ledajakých.

V první řadě to je lidská vůně. Ponožky, trička a pyžama a tak dále – tak to je něco, v čem bych se mohl válet a pelešit a spinkat stále. Vím, kde je najdu a pravidelně je také zkouším krást a ke svému účelu používat. Potom jsou úžasné další vůně – zubní pasta, prášek na prádlo, mýdlo, aviváž, lepidlo – zkrátka všechno, čím občas voní moji páníčci. Úplná lahůdka je denní nebo noční výživný krém. Je moc dobrý a opravdu velice-velice výživný. Kdykoli ho na paničce nebo na Janě ucítím, musí být můj. Což se ovšem ne vždy zcela podaří. A vůbec, dostat se i ke všem těm ostatním skvělým vůním je o něco obtížnější, ale když se mi to podaří, tak nenechám nic náhodě a plně toho využiju. Jana mi potom říká, že jsem její voňavka. Tak to je pěkné, ne?


Rád se koukám na ulici. Že to máte rádi taky? Vydržím stát u plotu a upřeně pozorovat venkovní cvrkot tak dlouho … ještě jsem nezjistil jak dlouho vlastně, protože tuhle činnost mi vždycky po nějaké době přeruší panička nebo Jana.


A taky vyhřívání na sluníčku – tak to přijde, jakmile mám z nějakého důvodu zakázáno pozorovat ten veliký okolní svět. Tuhle činnost mi Jana určitě tajně závidí, protože se na mě vždycky tak zálibně dívá, když se jen tak povaluju a opaluju.


Ale nejsem žádný lenoch. Popravdě, nejraději se asi peru a přetahuju. Třeba s paničkou o její ruce. Nebo s Jardou o jeho ponožky, s Janou o bačkory …


A jestli pořád tak rád štěkám? No jasně, pořád. Ono to při mé velikosti ani jinak nejde. Když už nejsem tolik vidět, musím být o to víc slyšet! A hlavně, štěkotem se dá upozornit a všechno, co je okolo mě a také na to, co zrovna chci já! Chci si hrát – štěkám, chci jít ven – štěkám, chci zpátky domů – štěkám, chci zakutálený míček – štěkám, chci nějakou dobrůtku – štěkám, chci do jiného pokoje – štěkám. A tak dále. Ale nedivte se, vždyť všichni moji páníčci si taky pořád povídají, tak přece nezůstanu pozadu.

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (2828 | 28%)
Ne (2469 | 24%)

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one