Jako štěňátko jsem spoustě věcem, které se děli okolo mě nebo i se mnou, nerozuměl. Ale za pár dnů mi bude 1 rok. To jsem už vlastně prvňáček a tak začínám chápat a v rozumných mezích plnit povely svých páníčků. Proto zkusím popsat, co se děje ve štěňátkové hlavičce, když jsem se začínal učit. I když asi u každého z nás to asi nefunguje naprosto stejně, ale třeba zde naleznete nějaký nápad.

Zvykání na jméno proběhlo v naprosté pohodě. Slyšet oslovení 100x za den a být u toho drbán, hlazen a jinak mazlen, to by nepochopil jenom úplný osel. Prostě kdykoli jsem později zaslechl své jméno, vždycky jsem se běžel zvědavě podívat, co je v nabídce za mé přiběhnutí. Od malička mě bavilo se prát a přetahovat. Takže pokud jsem za přiběhnutí dostal třeba Jarouškovu ponožku, tak to stálo za to. Vůbec jsem si hned během prvních pár měsíců určil hierarchii svých zálib a odměn. Přece nevyměním paniččinu punčochu za piškot! A vůbec, jídlo se odsouvá na poslední místo. Jíst je za trest, ne za odměnu. Je spousta zajímavějších věcí.

Tak například: přinesu a vyměním ponožku za punčochu. Naopak se mi moc nechce, leda, že by se s ponožkou hodně bojovalo. Vyměnit nalezený korkový špunt, to není jen tak. To si musí někdo sednout ke mně na podlahu a hodně, hodně mě lákat, třeba na skákací míček. Taky rád měním nalezené věci za moje plyšáky. Ty si hodně hlídám, aby se mi neztrácely. Rád je nosím a peru se s nimi. A když se k nám ještě někdo přidá, tak je to dokonalé.

Jsem zvyklý od jakživa dávat nalezené věci. Ale přinést něco, co by mi páníčkové jen tak vzali a nic za to nedali, to bych jim ukázal. Příště už bych jim nic nepřinesl a ještě bych se s nalezenou věcí schoval. Třeba tak to bylo s tou molitanovou žínkou. Našel jsem jí a začal si jí ožužlávat. A přišla Jana, sebrala mi jí a ještě mi vyhubovala. Od té doby, kdykoli najdu něco podobného, na nic nečekám a okamžitě cupuju. Abych zase nepřišel zkrátka. Takže kromě této vyjímky, kterou Jana rychle pochopila, jsem naprosto vzorný. Musím říct, že od začátku probíhal u nás doma výměnný obchod ke spokojenosti všech. S ničím se nemusím schovávat, protože vím, že i když mi můj nález seberou, vždy za něj nabídnou něco ještě zajímavějšího. Často se i stává, že mi nalezenou věc vezmou, zkouknou a zase vrátí. To je úplně nejlepší.

Na tenhle výměnný obchod navazuje moje běhání za páníčky, kdykoli uslyším svoje jméno nebo následující škálu povelů – pojď sem, poběž, ke mně, jdeme a jim podobné. Všechny tyhle povely jsem slýchával, co si vzpomínám. A vždycky byly doprovázeny patřičnými odměnami. Naštěstí bylo všem hned jasné, že když očuchávám nějaké voňavé místo, tak nemůžu hned přiběhnout. Ale když jsem zahlédl, že ode mne odcházejí a ještě mi mávají mojí oblíbenou kousací bambulí, nechal jsem vůni na pokoji a pelášil za nimi. Ještě by se mi ztratili a s mou hračkou! A tak se to opakovalo stále a pořád dokolečka. Páníčkové mě nikdy nevolali proto, by mi něco zakázali, ale aby mě pohladili, potahali se se mnou o hračku, nebo podrbali za ouškem. Copak v domečku nebo na zahradě, tam jsem to měl brzy zmáklý, běhal jsem za nimi moc rád a ještě raději si potom s nimi hrál. Ale potom jsme začali chodit ven. Jó, to bylo teprve zajímavých věcí. Začal jsem chodit na vodítku, jenže to jsem nic nestihl. Vodítko se všude motalo, taky mi nedovolilo chodit tam, kam jsem chtěl já a vůbec bylo jen na obtíž.

A Barča běhala volně! To mi hodně vadilo, chtěl jsem běhat za ní, ale nešlo to. Ale dobře jsem si všiml, že nechodí od Jany moc daleko, že se k nám často vrací nebo na nás někde jen tak čeká. Chtěl jsem běhat taky tak. A pak to přišlo. Byli jsme na procházce, široko daleko jsem neviděl ani živáčka a Jana mě pustila z vodítka. Seděla v trávě a já byl najednou volný a svobodný! Běhal jsem a skákal a moc se radoval. Hlavně, když Jana vytáhla mojeho plyšáčka a začala mi ho házet a se mnou se přetahovat. Pak mě zase pustila a občas zavolala, stejně jako v domečku a já přišel, jen tak na zkoušku a ona mě podrbala a zase pustila. To bylo další nové zjištění. Zavolání pořád neznamená vodítko. Tak pro pohlazení si budu chodit rád. A taky pro přetahování s plyšákem. Nebo mě zavolala, aby mi ukázala klacíček. Barča mi všechny bere, ale Jana mi je dává. Nesmím se od ní moc vzdalovat, abych o nějaký její nález nepřišel.

A další zjištění. Najednou můžu očuchat všechny vůně, na které narazím. Občas musím pak rychle utíkat, abych Janu dohonil, ale mám načucháno a nic mi nechybí. Ještě tak ti ostatní psi. Občas nějakého potkáme, ale Jana mě vždycky vezme na ruku a já vše pozoruju v té výšky. Ale chtěl bych si je očuchat a hrát si s nima. Ale taky vím, že ani Barča k žádným psům nechodí. Jenže já bych tolik chtěl.

Tak už chodím ven i s paničkou. Napřed mě vodila na tom hrozném vodítku. Sice už s ním nebojuju tolik, jako dřív, ale mezi námi, žádná krása. A pak mě začala také pouštět. Mám z toho hroznou radost a z té radosti potom hrozně rychle utíkám trávou, co mi nožky stačí. A panička hned na mě volá a já zase běžím zpátky, co že to zajímavého pro mě má. Vždycky něco má!

A už umím další povel. Sedni! Je to úplně jednoduchý. Prostě kdykoli uslyším „sedni“, tak rychle připlácnu zadeček k zemi a čekám, co za to dostanu. Ale tady bylo to učení horší. Musím říct, že začátky byly horší, než jsem očekával. Prostě jsem najednou uslyšel to slovo a než jsem se nadál, Jana mě přimáčkla zadeček na zem. Hned jsem teda vyskočil, ale to už jsem dostal kousek sýrečku a na příkoří hned zapomněl. Jenže ona to opakovala znovu a znovu. Po několika dnech jsem přestal stávkovat a zkusil si opatrně pomaličku sednout sám – co za to bude? Dvojitá porcička, MŇAM! Za nějakou dobu jsem ale přišel na to, že když si sednu rychle, tak dostanu dobrůtku dřív. Jenže někdy chci stát – třeba něco pozorovat nebo někam běžet. To hned nastoupí zase ta ruka a to nepříjemné připlácnutí zadečku. Pěkně vyčůraný od Jany je, že mi nikdy nedává tenhle úkol když jsem daleko od ní. To bych jí to totiž ukázal a nesedl si. Jenže ona vždycky vyčíhne chvíli, kdy mě má po ruce a pak to ne mě vypálí.

Tak jistota je jistota. Prostě to slovo „sedni“ znamená, že musím sednout, ať se děje, co je děje. Už bych ani nemohl spočítat, kolikrát jsem to slůvko zaslechl. Doma reaguju automaticky – „sedni“ – tak si sednu (vyjímečně nepříjemné přitlačení prdelky na zem) – pochvala (sýreček, podrbání za ouškem a podobně – podle situace).            

A venku? Představte si, to samé! Vyšli jsme před domeček a než jsem se stačil rozkoukat, tak to tady bylo. Sedni! Hned jsem si sedl, něco ve mně mi to doporučilo. A dál to bylo přesně jak jsem očekával. Byl jsem prohlášen za nejhodnějšího psa a odměněn.

Časem jsem zjistil, že si musím sednout vždycky, když končí chodník a taky mám už vytipovaných několik dalších míst. Při našich pravidelných procházkách jsem se je naučil. Občas sice nemůžu, … nejde to, … musím rychle běžet, jsou přece ještě zajímavější věci než „sedni“.

A víte, co se stane, když neposlechnu. Dostanu přes zadeček, tak! To plácnutí není tak hrozné, ale je to nedůstojné. Že následuje plácnutí vím už z domečku a ze zahrady, kde to občas zkusím. Taky jsem už viděl, jak Jana plácla Barušku, když nepřišla a podle Barčinýho výrazu soudím, že se jí to taky moc nelíbilo. A nebo jsem už byl taky vytahán za kůži na krčku. Ani to moc nebolí, ale mám v paměti, že to se dělá opravdu neposlušným mrňatům a to já přeci nejsem!

Chci běhat, honit se, bojovat a čuchat. Chci se přátelit, očuchávat a vrtět ocáskem na všechny okolo. Chci být hlazen a odměňován. Vím, že všechno můžu, jen když budu poslouchat. Tak se snažím.

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (2828 | 28%)
Ne (2469 | 24%)

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one