Učíme se poslouchat 2

Odnaučuji se strachu: Jsem velký a poslušný pes. Skoro nevím, co je to chodit na vodítku a na procházce mě už jen tak něco nepoleká. Totiž, musím se přiznat, že byly doby, kdy na mě na každém kroku čekala nějaká zrada. Třeba hlučná auta, křičící kluci nebo rána zničeho nic. Já totiž nemám moc rád hluk, hlavně ten, který vůbec nečekám. To jsem potom dostal opravdu strach a začal jsem utíkat – sám jsem nevěděl kam. A dokonce jsem úplně zapomněl na paničku. Když jsem si to uvědomil, dostal jsem ještě větší, že se mi panička ztratila a začal jsem jí zběsile hledat. Nakonec to vždycky dobře dopadlo, ale všem bylo jasné, že něco není v pořádku.

Tak jsem si začal na ty ošklivé zvuky zvykat. Jana si mě vzala na vodítko a šla se mnou do parku, ale ne moc blízko k těm křiklounům. A tam jsme si sedli do trávy a začali si hrát. Jenže já jsem byl dost nervózní, pořád jsem koukal na ty kluky a byl připravený prchnout. Jenže Jana mi to nedovolila a když viděla, že se opravdu bojím, tak mě vzala na klín a hodně mě hladila. Tak jsem začal postupně zjišťovat, že křičící kluci mi vlastně nic neudělají a že lepší něž před nimi utíkat, je zůstat na místě nebo se schovat Janě do náruče.

A taky mě začala Jana brát na zastávku autobusu. Tam se mnou panička nikdy nechodí, jezdí tam hodně aut a já se tam také necítím zrovna nejlépe. S Janou jsme si tam chodívali sednout a jen tak koukat. Napřed jsem se trošičku chvěl, protože tak velká auta a autobusy! A toho hluku a zápachu. Nejraději bych utekl, jedno kam, hlavně hodně daleko! Jenže Jana nasadila podobnou metodu. Sedět, koukat a nechat se drbat na bříšku. Trvalo mi pár dnů, ale pochopil jsem, že ty hlučné auta na mne vůbec neútočí, přifrčí a zase zmizí a já vlastně před nimi utíkat nemusím. Přestal jsem se bát a věděl, že když nás mine nějaká taková vrčící obluda a já zůstanu na místě, tak mě Jana pochválí a třeba mi i hodí nějaký klacíček. Tak to potom zapomenu na všechen strach a chci ho házet pořád a zase.

Ještě lepší je, když jde s námi Barča, to se pak dívám na ní a dělám přesně to, co ona. Ona se zastaví, já také. Ona jde k Janě, já také. Barča se jen tak něčeho nebojí, tak já také ne! Jenže panička Barču ven nebere, s ní se musím spolehnout na vlastní odvahu. Ale protože se teď už skoro ničeho nebojím, nemám důvod bezhlavě prchat. A když mě náhodou něco vyleká? Jsou dvě možnosti – zůstanu stát jako socha a čekám, až přijde panička nebo rychle utíkám se k ní schovat. Hlavně si dobře pamatuju, že nesmím nikdy utíkat od ní.


Poslední dobou si to ale vůbec neodvážím. Protože – Baruška na všech procházkách nosí v tlamě balonek. Občas ho sice někde upustí, ale potom se hned pro něj vrátí a zase si ho nese. A Jana jí ho hází a Barča je hrozně šťastná a nosí jí ho. A já jsem zjistil, že bych chtěl taky něco nosit a taky si na procházkách víc hrát. Tak mi Jana začala brát sebou ven moji aportovací hračku a když se dost pročuchám, tak mi jí také začne házet a jí si jí nosím. A v těhle situacích úplně zapomínám na hluk a cizí psy a lidi a vůbec na všechno, co na procházkách potkáváme. Mám v hlavě, vlastně v tlamě, jen mou hračku. A když chodím jen s paničkou, tak to děláme zrovna tak. Myslím, že aportování, hra a bezpečí u paničky – to je recept na všechen strach malých pejsků.

01.11.2007 10:44:25
nackinsn55

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (2828 | 28%)
Ne (2469 | 24%)

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one